PF 2009

Dlouho, předlouho tomu je, co jsme něco napsali na tyto stránky.

Tak nám tímto dovolte vám všem popřát krásné svátky a vše nejlepší do nového roku.
Tom a Klárka

Zrušení účtu podruhé

Tak nám došel šek i písemnost, s tím, že účet byl zrušen.
Doufám, že nám těch pár drobnejch místní banky proplatí.
Navíc nám poslali přesně to, kolik bylo na účtu, přestože říkali, že je za poslání šeku 10 dolarů, tak se ještě bojím, že nám pošlou "složenku" na 10 dolarů....
no uvidíme.
Od příště se budem soustředit na život tady a pokud to vyjde, tak bude reportáž o hledání a řešení bydlení...

Rušení účtu

Protože jsme očekávali nějaké platby po našem odjezdu z Aus, tak jsme nechtěli rušit místní účet s tím, že si peníze pak převedem.
Jenže nastal kámen úrazu.
Na pobočce nám pán tvrdil, že stačí poslat jemu fax a on to zařídí, ale ouha, pán tam už nepracuje, a najednou to prý vůbec nejde.
A co teď?
Tak jsem volal na customer care a po asi 30 minutách čekání a přepínání mezi jednotlivými pracovníky se najednou zjistilo, že to jde i takhle po telefenu, tak uvidíme, jestli peníze do 14 dnů nepříjdou, tak mě čeká další telefonát přes pů zeměkoule. Akorát se bojím aby nakonec ty telefony nestály víc, než těch pár drobných, které si necháváme posílat...
Tom

Cesta domů

Cesta okolo půl planety není nikdy záležitostí na chvíli a tak všichni kdo to absolvují se musí obrnit trpělivostí a ještě nejlépe nějakou tou tukovou buňkou na zadních partiích těla, neb ty cestou trpí nejvíce.

My jsme v pátek cca 6 ráno Sydneyského času dorazili na letiště a tím naše cesta začala. Při zjištění, že balení kufrů do igelitu, které nám asi dost pomohlo na cestě do Aus, má otevříno až od 7 jsme moc potěšení nebyli. Takže jsme dali kufry k odbavení. Protože na cestě přes Soul se musí v Soulu přespat noc, tak se při odbavování paní ptá, jestli si přejeme poslat kufry až do Prahy, nebo se o ně postaráme v Soulu. Nechali jsme si je poslat až do Prahy a v příručním zavazadle měli věci na noc a druhý den.

Pak už jsme prošli nutnou kontrolou a viděli cestou ten nový Airbus 380, ale jen přez sklo. A nasedli do letadla, kterému to trvá cca 10 hodin do Soulu.

V Soulu jsme dostali na výběr dva hotely a vybrali jsme si ten ve městě. Sice se tam jede více než hodinu, ale ta raní procházka po městě za to stála.
Hotel je opravdu luxusní a tak jsme si to užili.

Let do Prahy byl proti větru a tak jsme nasbírali zpoždění, ale dorazili jsme v požádku i když unavení.
Tom a Klarca

Jsme doma

Tak s drobným opožděním ale radostí oznamujeme, že jsme dorazili zpátky do ČR. Po poměrně náročné cestě o které určitě ještě bude řeč jsme přistáli v sobotu večer v Praze. Pomalu se rozkoukáváme.
Určitě sem budeme publikovat postupně postřehy jak související s jakýmsi hodnocením celého toho půlroku tak i s dalšími našimi akcemi.
Zatím ahoj
Tom

Modré hory podruhé.

Tentokrát jsme se vydali podívat se podruhé do modrých hor. My jsme tam sice v listopadu byli, ale jak si někteří z vás vzpomenou, tak jsme kromě slušného mléka neviděli z hor nic.
Na rozdíl od předchozího pokusu se nám opravdu počasí vydařilo a tak jsme viděli ze všech vyhlídek do dálky a někdy i do hloubky, což ne úplně svědčí části našeho osazenstva.

Den začal celkem šíleně – pochodem na Kings Gross do autopůjčovny, kde jsme měli jeden kus rezervovaný. Čekala nás zánovní Subaru Impreza, kterou se mi podařilo hned v klikatých garážích lehce odrbat o stěnu. Pak jsme za neustálého ohlašování, že se držím moc vlevo(no jo no auto roste na ode mne na druhou stranu než jsem zvyklý) a komentářů navigace úspěšné dorazili do Featherdale Wildlife parku, na který se Klárka těšila ze všeho nejvíce. I ten jsme si oproti posledně užili o něco více, protože jsme se nemuseli tahat s deštníky. Na druhou stranu asi nic úplně nepřebije skákající koalí mámu s mimčem na zádech z naší minulé návštěvy. Kromě tasmánských čertů, kteří se před námi vytrvale schovávali jsme viděli všechna zvířata, i když s krokodýlem to taky žádná výhra nebyla, protože byl kompletně pod vodou. Hlavně, že jsme se dozvěděli, že pokud vezměme 10 nejvíce jedovatých hadů na světě, tak jich v Austrálii žije….. rovných 10. Ještě, že jsme se to dozvěděli až teď
Po nezbytném natáčení u koalí rodinky a rozloučení s ježurou jsme už pelášili do modrých hor.
Předpověď zněla na polojasno a 15 stupňů a tak jsme jeli patřičně vybaveni, ale mohli jsme to klidně nechat všechno doma, protože sluníčko krásně svítilo a pochodováním jsme se taky pěkně zahřáli.
Nejprve takřka povinná zastávka u tří sester a potom naše oblíbené Furber steps.
Cestou jsme viděli několikrát z různých úhlů vodopád Katoomba, ale nejvíce se nám líbil z vyhlídky přímo pod ním.
Pak už jsme se vydali nejstrmější železnicí světa nahoru a domů. Cesta domů probíhala celkem v pořádku až na celkem hustý provoz a to, že jsme málem nesjeli z dálnice a dostali se do placené zóny. Naštěstí jsme ze zvládli v poslední chvíli zorientovat a projeli městem jako nůž máslem.
Zatím ahoj, vaši protinožci

Pánská jízda "staříků" razí do Port Stephens

Děda ve stejné době co my vyráželi na nový Zéland odjížděl se svým bývalým kolegou na výlet do Port Stephens. Což je prázdninové letovisko severně od Sydney asi 3 hodiny autem. Jak je vidět i z malé ukázky fotek ve fotogalerii, tak si to pánové uměli náramně užívat. Nechyběl výlet loďkou za delfíny, plavání v moři a relaxace ve vířivce a samozřejmě i pořádná ten žvanec v místních hospůdkách a kávička v kavárnách. Vrátili se plni dojmů a nových zážitků a těší se, jak budou doma vyprávět.

Pozdrav všem,

Klarča, Tom, taťka a děda

Putování po Novém Zélandu

Zdravíme všechny po báječné dovolené na Novém Zélandu

Tentokrát startovala naše výprava ve třech (já, Tomáš, taťka) a mířilo se ze Sydney do Aucklandu, kde jsme začali hned zdejší nejvýznamnější památkou a nechali se vyvézt na věž. Tak to pro mě byla hrůza…výtah má skleněné dveře a já se pěkně orosila, než jsme vyjeli na vrcholek. Tam jsem to ještě pěknou chvilku rozdejchávala, zatímco zbytek výpravy se kochal pohledem na okolí a také pod své nohy, kde byla místy skleněná podlaha. Tak v těchto místech já opravdu už nestála, fuj, ještě by se to pod mou těžkou vahou rozpadlo.

Další den ráno jsme už mířili autobusem, abychom prokřížili celý severní ostrov. Uchvátil nás hned Mount Eden, hora sopečného původu, kde se pasou krávy. Pak se již mířilo do Hahei, kde jsme strávili noc. Je to nádherné prázdninové středisko u pobřeží Tichého oceánu, takže jsme se osvěžili plaváním a pak jsme se vydali na túru Cathedral Cove, kde se procházelo buší a pohled na okolí byl přímo fascinující. Hned při startu jsme se samozřejmě ale vydali špatným směrem a místo poměrně schůdné cestičky nás čekali krkolomné pahorky, takže v půli cesty mi již docházely síly. Nicméně zbytek posádky byl plně odhodlán dosáhnout vrcholu a tak jsem více než hodinu poslouchala, že už je to jenom kousek:-) Cestu zpět jsem ale také musela absolvovat po svých, takže dřímák, který následoval byl zasloužený.

Další den byla v plánu cesta do Raglanu, kde se spalo přímo v buši v takových malých chatkách. Zde si Tomášek zaplatil školu surfování a připlazil se s vypětím všech sil v pozdních hodinách, hladový jak vlk, ale zcela pohlcen a nadšen. Hrozí, že domů povezeme surfové prkno:-) Mezitím jsem já s taťkou honila tučňáka po pláži a dělali jsme průzkum blízkého okolí.

A máme tu další den, tentokrát se začínalo výletem do Waitomo, kde jsme absolvovali návštěvu jeskyní se svítícími červy. Opravdu ohromující zážitek, zejména, když se plazíte po jeskyni, kde jste v životě nebyli a máte si co nejméně svítit takovou pidi-baterkou, kterou máte připevněnou na helmě. Teď vážně, tohle bylo senzační, jenže se nesměl používat blesk a foťák tyto fotky příliš nezvládl…Závěr dne končil ve vesničce Maketu, kde jsme zažili náš historicky první kulturní zážitek – večer s Maory. Dostali jsme jejich speciálně připravenou stravu, poté nám zpívali a tančili jejich tradiční rituály a následně přišel pro nás mírný šok, neboť poté jsme tančili a „zpívali“ JEJICH rituály my!!! Upozorňuji, že jsme samozřejmě dostali školení a samozřejmě z tohoto zážitku nechybí ani video. Bohužel jej však nemůžeme publikovat veřejně, neboť nechceme být nařčeni z pornografie, účinkující osoby jsou spoře oděny:-) Vybraným jedincům poskytneme osobní ukázky. Spánek byl tentokráte také tradiční, velký hangár a v něm jedna matrace vedle druhé a na nich vyskládaný celý autobus. Chrápající osoby bylo povoleno mlátit polštářem. Na taťku to bohužel nefungovalo, takže jsem mu musela krást peřinu, protože pak mu aspoň začala být zima a probudil se, aby se přikryl.

Následuje lázeňské a tudíž silně zapáchající městečko Rotorua. Nicméně koupání v sirných lázních bylo posilňující. Jen ta naše těla jaksi získala smrad tohoto města:-) Kouř, čmoudíky a stříkající bahno zde bylo na každém kroku. Smrad jsme si tak zamilovali, že jsme opustili naši výpravu a pobyt si ve městě prodloužili.

Následující den jsme naskočili za velmi obtížných situací k další výpravě. Přesněji náš autobus kolem nás nejprve třikrát projel, aniž by nám zastavil, při čtvrtém průjezdu se taťka vrhl již pod kola a zastavil autobus vlastním tělem. Vyplašená řidička byla nejprve značně zmatena a po našem vysvětlení, že patříme k její výpravě z hrůzou zjistila, že přehlédla SMSku, informující jí, že nás má vyzvednout. Nicméně vše dobře dopadlo, do autobusu jsme se nakonec dostali a už jsme vesele se zbytkem posádky mířili přes vodopády Huka do další cílové stanice, městečka Taupo. Taupo je nejen malebné městečko prázdninového charakteru, ale zejména největší kráterové jezero na světě. V pozdních večerních hodinách jsme v jezeře i lehce smočili nožky, zatímco někteří z výpravy se nad námi vznášeli po seskoku padákem.

Vstávání následujícího dne bylo velmi brzké, neboť před námi byla volitelná část výletu, tedy 18ti kilometrová túra přes sopky – Tongariro Crossing. Cesta vedla poměrně náročným terénem a nedoporučovala se pro osoby, které mají problémy s koleny. Takže jsme si nechali zajít chuť, protože počasí vypadalo dost mizerně a kopce byly v mracích a vyrazili pouze na menší procházky po Národním parku.

Poté se již směřovalo do hlavního města a naší cílové stanice – Wellingtonu. Zde jsme se opět zdrželi o den déle, vychutnali si šplhání na přírodní vyhlídky – Mount Victoria, prohlédli zdejší muzeum a samozřejmě prošli i parlament, známý jako „včelí úl“.

Ve večerních hodinách pak následovala honba za pivem. A že to není jednoduché nějaké to pivko sehnat. Alkohol smí prodávat pouze prodejny s licencí. Takovou jsme měli hned za rohem, takže by to relativně neměl být problém, ale byl. Neboť pán, který má tu zázračnou licenci měl dovolenou a proto opravdu nemohli zdejší prodejci prodat pivko pánské části naší výpravy. Takže honba pokračovala a naše kroky mířily do obrovského supermarketu. Pivko jsme s Tomem našli, strčili do košíku a šupajdíme ke kase. Jo, ale háček to má, prodavač na nás mrknul a hned chtěl identifikační kartu osvědčující, že nám už bylo 18 let. U mě bych to celkem ještě pochopila, ale že nevěřili ani Tomovi…??? No, ale když původně vyběhnete do krámku za roh, tak s sebou samozřejmě nevláčíte veškerá zavazadla a my tudíž neměli ani tu kartičku, ani pas ani nic podobného, co by dosvědčilo, že už nejsme malí píva:-) Takže mi nezbylo nic jiného než vyklusnout před obchod a donutit tatíka, aby se šel prodavači ukázat, že mu věk nad 18 budou spíš věřit. A taky že jo, jen se nám taťka pěkně vysmíval, že nedokážeme obstarat ani takovou drobnost, jako je pivko.

No a pak následovala ta méně oblíbená část výletu…balení batůžků, vstávání ve 4 ráno a let zpět do Sydney. Pozor, pokud plánujete cestu na Zéland a taky zpět, tak počítejte s tím, že při odletu ze Zélandu zaplatíte na letišti letištní poplatek 25 dolarů na osobu, který není v ceně letenky.

Celkově ale Zéland doporučujeme, nám vyšlo i počasí a nezapršelo ani jednou a je to okouzlující země, která rozhodně stojí za poznání a ceny jsou překvapivě mnohem nižší než v Austrálii, často i poloviční hodnota.

Pozdrav všem,

My tři

Návrat z NZ

Tak jsme se v pořádku vrátili z Nového Zélandu.
Zatím musíme utřídit myšlenky a fotky,takže na delší popis cesty si budete muset ještě chvíli počkat, ale věřím, že to bude stát za to.Bylo to náročné, ale myslím, že se to moc podařilo, a to nejen co se počasí týká.
Tom

Tasmánie

14.3.08 – ve večerních hodinách se zpět do Sydney navrátila i druhá část našeho osazenstva – taťka s dědou

Výlet po horách a džunglích Tasmánie pro ně začínal v Launcestonu a poté se přes Port Arthur dostali až do hlavního města Tasmánie – Hobartu, kde strávili poslední den svého výletu.

Cestou samozřejmě viděli nádhery přírodní flory a fauny, nechyběli malí tučňáci, tasmánský čert a samozřejmě i nějaký ten klokan je navštívil.

Z historických památek pak zejména zaujala věznice, kde hned před příchodem každý vyfasoval nějakého toho svého vězně a musel si najít jeho úděl.

Partu „dvacítek“ naši „junáci“ udivili i svými fyzickými výkony, kdy vystoupali pěkný krpál, aby si užili okouzlující pohled z vyhlídky. Poslední kroky za pomoci malé sukovice tak sklidily ohromný aplaus přihlížejícího publika.

Výlet splnil očekávání a tak se všichni těšíme na další zážitky.

Severní teritorium

Ahojky všem,

Zdravíme po prvním výletu ještě jednou a tentokráte podrobněji. Přiznávám, že v době minulého příspěvku jsem byla v naprostém klimbu, takže ani netuším, co bylo součástí příspěvku…

8.3.08 – přílet taťky a dědy

10.3.08 – v odpoledních hodinách jsem úspěšně chytila taxi a mířili jsme na letiště. Kolem šesté odlétal taťka s dědou na Tasmánii a já s Tomem o hodinu později do Severního teritoria

Severní teritorium – Kakadu National Park

11.3.08 jsme v 00:35 místního času přistáli s Tomem v Darwinu. Vlhkost a vedro si ani nedokážete představit a to teď naprosto bez keců. Bez větších obtíží jsme našli „shuttle“ bus, nebo-li autobus, který rozváží turisty po motelech a hotelech za nižší cenu než taxík. Když nás vysadil u našeho hostelu, tak nás pomalu, ale jistě začal přecházet zrak a to byl teprve začátek cesty. Do našeho pokoje jsme se dostali přes hromadu kódů a zámků, i když do teď jsem nepochopila, k čemu že vlastně sloužila tato ochrana, neboť ukrást se tam opravdu nic nedalo. Nalezli jsme náš slavný pokoj a vkročili. V pokoji kromě 8 postelí a 2 obřích větráků, které nám vrzali nad hlavou a hrozili každým okamžikem spadnout opravdu nic nebylo. Nebo-li přesněji, aspoň jsme si mysleli, že tam nic jiného není. Hodili jsme tam náš batoh a vydali se v pekelné tmě hledat záchody a sprchy. Do čtyřhvězdičkového hotelu to mělo sakra daleko, ale aspoň chvilku se na nás přestalo lepit oblečení. Po návratu do pokoje jsme zašvištěli do spacáků (přesně úderem druhé hodiny ranní) neboť nás čekalo brzké vstávání v 5:40. Ranní probuzení bylo celkem rychlé a ze spacáku jsem vyskočila rychleji, než kdy předtím, neboť jsem spatřila obřího, ale fakt obřího švába. Takže tímto se dovídáte, co bylo součástí pokoje kromě výše zmiňovaného nábytku. Poté, co mi Tom oznámil, že ho právě sundal z mé postele se o mě pokoušely mdloby… Proto jsem se raději vydala na snídani, která byla jako u každého luxusního hotelu v ceně. V kuchyňce jsem ke svému úžasu našla haldu hnusného a špinavého nádobí a jídlo žádné. Takže jsme skočili na recepci, poptat se, kde že je ta snídaně a bylo nám oznámeno, že je tam těsto na palačinky a ať si je ráčíme udělat. Olej už tam ale žádný na smažení nebyl, takže se vyráželo bez snídačky. Náš truck už na nás čekal před hostelem a protože bylo místo už pouze vedle řidiče, tak jsme shodou náhod vyfasovali to úplně nejlepší sezení, které nám zůstalo po celou dobu výletu. Provedlo se nezbytné papírování a už se razilo k vodopádům na první koupačku. Tak tohle bylo naprosto úžasné. Následoval oběd, kdy jsme měli naprosto australské jídlo, nebo-li hot dog a hned se vyráželo na krokodýlí farmu. Cestou už byla pouze malá zajížďka na obhlídku okolního ptactva. Na farmě jsem si pak také obtočila hada kolem krku a bylo to božské. Mimochodem jsem nikdy netušila, jaká je to horda svalů. Upozorňuji, že ten had, kterého mám kolem těla je škrtič (to jsem zjistila právě teď), tak proto měl takovou sílu, že by mě s klidem uškrtil. Nohu mi ukřižoval tak, že mi pomalu začínala umírat a strašně se mu u mě líbilo, takže se nechtěl pustit:-) prý mě hadi milují…Takže Tomášek musí být pořádný had:-) Krokodýlů jsme si pak také užili, což je vidět i z fotek. Pak už následovala cesta domů, kdy jsme omylem sestřelili autem jednoho ptáka, který nám rozflákal světlo. Následovala večeře, klasické barbecue a pak šupajdo do stanů. Upozorňuji, že tentokráte bylo ubytování kupodivu mnohem lepší, než v tom hotelu a to to byla obyčejná chatička s místem akorát na 2 spacáky, ale tentokráte pouze s komáry.

12.3.08 tentokráte byl budíček 6:30, takže jsme si mohli aspoň trošku přispat. Vyráželo se na obhlídku Aboriginského umění kresleného na skalách. Takže první překážka začala, když jsme se do těch skal museli také vyškrábat. Teplota ve stínu byla sice jen asi kolem 32 – 34 stupňů, ale díky všudypřítomné vlhkosti se na nás oblečení dalo ždímat. Já málem zkolabovala ještě před obědem. Z umění jsem neměla téměř nic a modlila jsem se, abychom byli zpět v klimatizovaném trucku. K obědu byly tentokráte sandwiche a pak se razilo do Aboriginského kulturního centra, kde se ale nesmí fotit, aby to neukradlo duši tomu příslušnému umění. Následně přišlo vysvobození, neboť nás čekala nejtěžší část výletu a to šplhání po skalách až na nejvyšší vrchol a já si byla jistá, že to v tomto počasí nezvládnu. Nicméně přišel obrovský déšť a cesta byla sice pod pláštěnkou, zato ale snesitelný vzduch. Vyšplhala jsem i přes své závratě veškeré převisy a nástrahy a do teď mi nejde do hlavy, že jsem to fakt zvládla. Tom byl z této části samozřejmě nadšený, protože si konečně zase pořádně zalezl a ten pohled stál vážně za to. Aspoň to tvrdí Tom. Já měla z toho deště tak mokré brýle, že jsem je musela sundat a příliš jsem toho neviděla:-) ale i tak mi to stačilo. Poté se již mířilo do dalšího stanoviště, kde se přespávalo v obdobných chatičkách jako předešlou noc. K večeři byla tentokráte kuřecí čína s rýží. A opět jsme s chutí zapluli do stanů.

13.3.08 probuzení bylo opět v časnou hodinu, neboť nás čekalo poměrně náročné cestování, takže v 5:30 už byl celý tábor na nohou a chystalo se k odjezdu. Tma byla jak v pytli a na obloze zářilo neskutečné množství hvězd, v životě jsme jich neviděli více. Po zabalení spacáků a veškerých krámu (mimochodem téměř vše bylo vlhké, protože to chytá tu vlhkost vzduchu) jsem naposledy za použití baterky prováděla kontrolu, že máme vše a objevila jsem nad svou postelí fakt obrovského brouka. V naději, že s tím Tom něco udělá, jsem ho na ten odporný hmyz upozornila. Ale znáte chlapy…už se s tím nechtěl zaobírat a tak mi pověděl, že je to jenom beruška. No, jenže já se až tak snadno nedám a protože to do velikosti berušky mělo vážně daleko, tak jsem ho na ten drobný nedostatek upozornila. No jo, jenže co udělá chlap, řekne, že je to přerostlá beruška. Tak jsem mu na to musela poměrně nápadně odvětit, že tahle beruška ale nemá na zádíčkách žádné tečky. No a ani jsem nečekala jinou odpověď…ale ozvalo se, to víš, to je přerostlá beruška a místo sedmi teček má tři žluté čárky. No, tak co s tím má ubohá ženská asi tak dělat? Raději jsem rychle vysvištěla ze stanu a snažila se nepřemýšlet, co všechno tam asi tak mohlo ještě být. Pak už přišla na řadu cesta, první zastávka byla u obrovského termitiště a pak mířila za několika dalšími vodopády, kde bylo božské koupání. K těm prvním jsem musela přebrodit potok tak, že jsem šplhala po jakémsi žebříčkovém mostě, na který směla vždy jen jedna osoba, abychom neskončili všichni ve vodě. K obědu byla tentokráte plněná tortila a v stejné době už následovalo i převlečení do oblečků na cestu zpět. Tomášek si své hadříky pečlivě připravil na batůžek a nemotorný Holanďan mu je sejmul do všudypřítomné červené hlíny. Tak si zkuste představit tu barvu hadříku:-) Tom soptil až hrůza, snad jsem ho takhle naštvaného nikdy neviděla a díky tomu jak tam furt tak pobíhal, tak na nás nezbyl téměř žádný ten oběd. Kdybych mu nepřipravila aspoň 2 ty tortili, tak by byl snad o hladu. A to jsem mu přeci nemohla udělat. Odpoledne pak byla zastávka ještě v takové aboriginské chajdě a jinak se razilo směr Darwin. V Darwinu jsme zakotvili asi v 6:30, zašli na večeři do jakéhosi hotelu a obhlíželi toto malebné město. Upozorňuji, že v tuto hodinu to tam bylo již jak po vymření, takže vydržet do 21:45, kdy nám jel autobus na letiště bylo opravdu náročné. V buse jsem pak již vytuhla a to se nezměnilo ani na letišti, kdy jsme museli čekat do 1:30, následně ještě se zpožděním do 2:00. V letadle jsme pak usnuli s Tomem oba a na přestupu v Brisbane jsme zjistili, že nám byl změněn let o hodinu a tudíž jsme tam museli trčet déle. Následně se několik cestujících neukázalo a čekalo se ještě na ně, takže zpoždění pěkně narůstalo. Domů do Sydney jsme přijeli naprosto urvaní, ale výlet stál celkově za to:-)

Odborné komentáře:

1. Truckem jsme ujeli za 3 dny více než 1200 km.

2. Signál na mobilu jsme za celé 3 dny měli jen 3x – první den v Darwinu, prostřední den ve stanu a poslední den opět v Darwinu

3. Hustota osídlení Severního teritoria je jeden člověk na 8 čtverečních km, pro srovnání v ČR je to asi více než 100 lidí na 1 čtvereční km

4. Celková populace Severního teritoria je 200 000, z toho Darwin 100 000, takže Severní teritorium je asi tak 2x Ústí :-) z toho cca 30% jsou Aboriginci a ty strašně smrdí.

5. Po celou cestu jsme potkávali ohromné množství wallabů (malých klokanů), takže těch je tam na rozdíl od lidí poměrně hodně.

6. Ačkoli se park jmenuje Kakadu, tak s papouškem Kakadu nemá vůbec nic společného, neboť papoušek Kakadu je v překladu Cockatoo.

7. Litovala jsem našeho průvodce Adama, neboť musel čelit neustálým otázkám, zejména od Tomáška, což ale pravděpodobně nikoho z těch, kdo nás znají nepřekvapuje.

8. Termitiště bylo vysoké cca 4 metry nad zemí a do země šlo cca 2 metry. Královna žije uvnitř při zemi a je naprosto obrovská, nicméně není možné ji vidět, protože nedělá skoro nic jiného než, že plodí malé potvory, které pak musí stavět to termitiště. Všichni tihle alá mravenci jsou slepí a ta hromada je stavěná tak, že si udržuje stálou teplotu uvnitř.

pozdrav z Darwinu

Zdravim vsechny z Darwinu.
Darwin je nejvetsi mesto severniho teritoria(uzemi o cca velikosti Francie,Spanelska a Portugalska) a ma asi 100 tis obyvatel(cele NT ma 200tis).Pri cekani na letadlo se mi podarilo chytit mistni wi-fi a tak muzu poslat par slov.
Prave sme se vratili z 3 denni tury po Kakadu a Litchfield N.P. snad brzy budou fotky(ale jeste nas ceka let prez pul kontinentu) ale par hlavnich bodu abych navnadil:-)
Cele se to jede specialne upravenym nakladakem 4x4.
utery:
-koupani ve vodopadu
-klarka s hadem za krkem
-plavba na lodi,ze ktere hazeli krokodylum maso a oni si pro to skakali
-spani ve stanech uprostred N.P
streda:
-aboriginske umeni ve skalach
-vyslap na vyhlidku (v desti,po skale -ale,vyslapli sme oba)
-aboriginske kulturni centrum
-spani ve stanech uprostred N.P
ctvrtek:
-termitiste(4m vysoke)
-koupani ve vodopadech
-klarka opet s hadem za krkem
-prohlidka darwinu(asi za 10minut hotovo)
-cekani na letisti
tom
ps sory za preklepy pisu na PDA

Mardi Gras

Tuhle sobotu, tj 1.3.08 se konal 30tý ročník místního festivalu Mardi Gras. Kromě jména to s původním svátkem(masopustním úterým) nemá takřka nic společného, ani datum konání.
Pokud mám správné informace, tak to celé začalo 1978, kdy se konal první pochod na podporu Gay-Lesbické komunity. Dneska se to přetvořilo spíše na lehce komerčnější akci(vstupenky na afterparty stály okolo 150 dolarů), ale celková atmosféra pochopení této menšiny(v takovém průvodu to spíše byla většina.-) zůstala zachována.

Celý průvod jde po spodní části Oxford street, která je i za běžného dne, a hlavně večera, známá tím, že se v ní Gay-lesbická komunita schází k zábavě.
Bylo nám doporučeno, ať si jdeme zabrat místa po kraji silnice nejpozději ve 4 hodiny odpoledne, protože v 7:45 kdy průvod začíná bychom nemuseli vidět opravdu ani kousek přes davy lidí, ale měli jsme opravdu štěstí. Přestože jsme přišli až okolo 6, tak jsme stáli asi třetí v řadě a protože paní, která stála před námi měla stoličku, tak nás dokonce pustila před sebe. S těmi stoličkami je to vůbec zajímavá věc. Protože business je business, tak se na ulici vyrojila podivná individua prodávající přepravky na flašky, aby si člověk na ně mohl stoupnout a viděl i přes dav. Jen by mne zajímalo kde k nim přišli.. Ale jak jsem už psal, my měli kliku a tak jsme nic takového nepotřebovali. Okolo 7 začala první část, jízda na motorkách. Někteří jeli jen tak v civilu, ale většina to pojala už jako součást průvodu, tak bylo vidět několik zajímavých kreací. Okolo 8 se k nám konečně dostal i hlavní průvod a ten trval víc jak 2 hodiny.

Průvod byl taková směs od kreací ala školní besídka přes oblečení styl Rio až po plnohodnotné alegorické vozy. Také se v průvodu vyskytli skupiny skutečných profesí, jako třeba policisti, nebo hasiči. Například AFP(Federální policie) dokonce cestou rozdávala letáky o „Gay and lesbian Liaison office“ což by se dalo přeložit jako „oddělení pro vztah s Gay lesbickou komunitou“ nebo tak nějak.

Rozhodně to stálo za to a byla to zajímavá podívaná plná barev, muziky a taky hluku od davu lidí. Takže pokud budete v Sydney příští rok, tak si to nenechte ujít. I když je možné že se taky nic konat nebude, protože se tu objevily hlasy, že na to nemají finance a tak budou muset významně zredukovat styl a velikost akce,takže se může stát, že třeba to bude jen grilování na pláži nebo něco podobného.

Jediné co nás trošku mrzí je, že se to strašně špatně fotí a navíc nám velice rychle docházela baterka ve foťáku a tak to nemůžeme plně zprostředkovat, ale aspoň nějakou ochutnávku nahrajeme.

Tom

Queen meets Queen in Sydney

Včera(23.2.) připlula na své první komerční plavbě po světě jedna z největších zaoceánská loď Queen Victoria, která dnes bude pokračovat ve své cestě. Dnes ráno připlula Queen Elizabeth II. Při té příležitosti se tedy uspořádala slavnost kdy se lodě formálně potkají v přístavu a všeobecné davy lidí jásají a vůbec je to taškařice. My jsme lodě chtěli vidět, ale o davy lidí nestojíme(přesto jsme se jim úplně nevyhnuli) a tak jsme v předstihu vyrazili se podívat na lodě kotvící. Queen Victoria kotvila na Circular Quay a Qeen Elizabeth II o dvě zátoky východně, s tím že si při slavnosti místa prohodí.

My jsme si udělali drobnou procházku botanickou zahradou abychom viděli obě lodi ještě kotvící. Fotky jsme přidali do fotogalerie. Cestou domů nás čekalo zajímavé překvapení, protože uprostřed botanické zahrady jsme najednou slyšeli jekot nějakých zvířat. I když chvíli trvalo než nás napadlo se podívat nad nás, tak jsme byli překvapeni, jak jsou stromy obsypány netopýři. Těmto netopýrům se říká Flying Fox, čili létající liška, což mne přivádí k myšlence, co ještě Angličané nazvou liškou(např. firefox je panda červená). No můžete se samo přesvědčit, že tihle tvorečkové jsou sice trošku strašliví na první pohled, ale ve skutečnosti jsou neškodní. Teda kromě toho, že snědí na co přijdou a stromy po jejich nájezdu vypadají jako uschlé.

Jinak se kromě testů na zkoušku Cambridge nic neděje a tak tohle bylo jedno z mála povyražení. Ještě se sluší dodat, že konečně byl zase slunečný den, což nám značně zlepšilo náladu.

Tom a Klárka

Výlety na březen

Takže jsme konečně dokončili plánování výletů. Hned po zkouškách, kdy poslední část je 8.3. odlétáme s Tomem na Severní teritorium. Přes Brisbane letíme do Darwinu a následně se připojujeme ke skupince lidí směřujících do Kakadu národního parku. Zde si pobudeme tři dny a letíme zpět do Sydney.

Po celých dvou dnech strávených v Sydney, kdy s největší pravděpodobností pouze vyměníme letní hadříky za zimní nás čeká desetidenní výlet na Nový Zéland. Letíme do Aucklandu a putujeme přes celý severní ostrov až do Wellingtonu, odkud se pak opět vracíme do Sydney.

Doufám, že budeme dost hladovět, protože jinak mě snad ani nepoznáte, protože se ze mě stala pěkná koule...

V posledním týdnu, který nám tu ještě zbyde v Sydney se nejspíš pojedeme naposledy podívat na koaly a klokany do Wildlife Featherdale Parku, protože to byl přeci můj primární cíl cesty:-) naposledy je nakrmit a šupajdit dom:-)

Do Prahy se vracíme 5.4. a celý první týden prospíme:-) jo a myslím, že si hned zasloužíme nějakou dovolenou:-) takže…

Neplánujete někdo nějaké hory??? Třeba bychom se připojili…sněhu jsme tu moc neužili…

Moc pozdravů,

Klarča a Tom

Plánovýní výletů

Ahojky zdravíme všechny nadšené a věrné čtenáře,

Abychom vás uvedli do dění posledních několika dní, skoro i měsíců…jak někteří z vás již tuší a někteří ani neměli tušení, že se něco takového zvažuje, tak tu byla otázka, zda se budeme vracet začátkem dubna dle plánu nebo zda si pobyt prodloužíme. A konečně padlo definitivní rozhodnutí...k překvapení některých…VRACÍME SE DOMŮ!!!

Důvodů bylo několik a nemá cenu je rozebírat, snad jen podotknu, že už se moc těšíme! Předně, můj osobní názor na Austrálii, je fajn tu být, ale jen chvilku. Pokud jste zvyklí pracovat v kanceláři, tak vás život tady příliš nenadchne, protože je pro většinu lidí téměř nemožné vyhrabat se z pozic číšnic, servírek, uklízečů apod. Na druhou stranu, pokud by vás tohle zaměstnání bavilo, jste ochotni dělit se o byt s dalšími třeba i deseti lidmi a žít na toastech a bez chleba, tak si tady můžete života užívat plnými doušky :-)

Navíc bych ráda uvedla na pravou míru tvrzení mnohých agentur, jak je jednoduché tady získat práci. Není výjimkou, že práci neseženete klidně 3 – 6 měsíců a to i přesto, že se snažíte jak diví, takže v tomto agenturám nevěřte a počítejte s pořádnou finanční rezervou na účtě. Dokonce vím i o páru, který se z finančních důvodů musel vrátit, takže…

No, ale co je podstatné, tak se pomalu ale jistě blíží závěr naší školy a tím i měsíc volna, který bude samozřejmě plný cestování. Už nám chybí jen dokoupit několik maličkostí, jako třeba zimní bundu, rukavice a pohory a můžeme razit směr Nový Zéland. A teď si nedělám legraci, v březnu už tam je sníh:-( no a taky musíme koupit větší paměťovou kartu na fotky, protože náš milovaný notebook bude zůstávat v Sydney. Cesta na Severní teritorium, která je také v plánu, je krkolomná, spaní ve stanech, šlapání 15 kilometrů denně a brodění se potokem, to by mu nemuselo dělat úplně dobře. Ani mě, obávám se, ale co naplat, když už jsme jednou tady…Přesto se nebojte, záznamy z výletů se tu zaručeně objeví, jen asi trošku později…

Z programu dle rady našeho učitele vynecháváme světoznámé Uluru a Ďáblovy kuličky, neboť cestujete kvůli těmto dvěma památkám 1500 kilometrů pouští, abyste je viděli 10 minut a svištěli zase dál. Přičemž v této oblasti bude v březnu ještě léto, takže cca 40 – 50 stupňů přes den a kolem nuly v noci. Plus plahočení 6 dnů, abyste ujeli tuto neskutečnou dálku v naprosto nemožném terénu. Tak toho se s radostí vzdám:-)

Takže, toto jsou ve stručnosti naše plány a jakmile bude vše vyřízené s agenturou, tak samozřejmě doplníme informace.

Pozdrav všem,

Klarča a Tom

Pozdrav z dálav

Tak vás po dlouhé době zase zdravíme z nejchladnějšího léta za posledních x desítek let:-) a samozřejmě taky pěkně mokrého.

Více méně teď ani žádné novinky nemáme. Stále pilně studujeme a na nic jiného ani nemáme čas.

Snad jen jedna perlička, když Junko odpovídala na otázku, co by koupila našemu učiteli za dárek. A ona okamžitě vychrlila, že mladou slečnu:-) přičemž učiteli je více než 60 let a je to pěkný tlouštík. No, učitel se nestačil divit a hned se vyptával, kde že by takovou slečnu kupovala. A Junko jednoznačně odpověděla, že přeci na ulici:-)

A perlička z domácnosti:
Má draha polovička je natolik jemná, že se jí podařilo v koupelně ukroutit železný kohoutek. Doufám, že takový vstek si bude vybíjet na dalších železných předmětech a ne na mně:)
Pozdrav všem
T a K

Royal National Park

Zdravíme všechny naše čtenáře ze slunného Sydney

Konečně se po dlouhé pauze vracíme s nějakým pořádným výletem a zážitky z něho. Náš útlum v psaní rozhodně není nezájmem, ale spíše nedostatkem času, protože si nás „učitelstvo“ ve škole pěkně podává. Domácí úkoly se stupňují, takže když jsme si první dny stěžovali, že máme klidně i 4 listy formátu A4 za domácí úkol, tak teď už je jich s přehledem i 10 a k tomu ještě sloh na další 1 – 2 stránky. No, ale zpět k výletu – aneb jak to vypadá, když je ve vedení muž:-).

Brzy ráno jsem vstala a připravila žvanec na cestu, zatímco chlap ještě sladce vyspával. Pak jsem ho jemně, ale opravdu jemně vzbudila, aby mi nějaká nepřilítla, naservírovala snídani až pod nos a pak se hned vyráželo. Cílem byl Royal National Park. Ačkoli je to součást Sydney, tak naše legitka na místní dopravu nemá až takový dosah a museli jsme si připlácet. Cesta vlakem (neboť tak se po Sydney cestuje) nám trvala hodinu a 10 minut, tak si představte tu vzdálenost. Téměř jako bych jela z Prahy do Ústí, jen s tím rozdílem, že bych byla stále ještě v Praze, i když u nás už vlastně v Ústí. To byla vlaková doprava, tam se pak muselo přestoupit na loď a plavit se dalších asi ještě 20 minut. Přičemž tento parníček jezdí jednou do hodiny, takže fronta je na něj přímo obrovská. A pak jsme se konečně dostali na místo. Hned na začátku jsme zabloudili a zbytečně si vyšlápli pěkný krpál. Čímž jsem toho měla plné zuby už od počátku. Poté jsme se museli plahočit přes pláž dlouhou snad stovky kilometrů a pak jsme začali zase šplhat do výšin, ale tentokráte už po skaliskách. Všude kolem visely pavučiny s obřími pavouky, takže pro arachnofobiky, to rozhodně není a co teprve chudák Klarísek, který se děsí výšek i pavouků:-)

Poté cesta pokračovala opravdu místy i krkolomnými končinami. Do toho všeho pěkně pražilo slunko, takže jsme se výsledně i pěkně přismahli. A to jsme se několikrát mazali i krémem. Lidí jsme za celou cestu moc nepotkali a finišovalo se krpálem do kopce po písčité cestě, téměř jakoby šel člověk po pláži, takže boty plné písku, do toho nebyl ani kousek stínu a vítr nám foukal písek ještě do obličeje. Část cesty, která dle map měla být pouze 2 kilometry, nám trvala více než hodinu, protože boření do písku to opravdu ztěžovalo. Ačkoli jsme s sebou měli téměř 3 litry pitiva, tak nám hodně rychle docházelo a já si připadala jak velbloud. Jen mi chyběli ty blány mezi prstíčkama, velký řasičky a hrb s vodou na zádech:-)

A teď drobné vysvětlení pro ty, kteří nás neznají až tak dobře. Klárka zná jen jeden jediný vtip, má ho propracovaný až do úplných detailů, jen se někdy splete a práskne pointu už na začátku. Vtip je asi takto: Je malý a velký velbloud. A ten malinkatý se ptá maminky, maminko, proč máme tak dlouhé řasičky? Maminka odpovídá, to víš, ty můj malý velbloudku, to když takhle jdeme tou pouští a je písečná bouře, tak aby nám písek nelítal do očí. A malinkatý velbloudek se zamyslí a říká, a ha a maminko, proč máme ty blány mezi prstíčky? A maminka odpoví, to víš, ty můj malý velbloudku, to když jdeme po té poušti, tak aby se nám nožičky nebořily do písku. Malý velbloudek souhlasně přikývne a znovu se ptá…a maminko, proč máme ten hrb na zádech? Maminka odpoví, to víš, ty můj malý velbloudku, to když jdeme po té poušti, tak abychom neměli žízeň. Malý velbloudek se zamyslí a říká…a maminko, není nám to na hovno, když jsme v ZOO??? Takže toto je konec mé vtipné vložky a pokračuji v příběhu.

Když už jsme byli téměř u konce svých sil a cesta stále nekončila, tak jsme se rozhodli, že půjdeme zkratkou. Houští tam bylo všelijaké a místy byly vyšlapané i cestičky, takže člověk mohl snadno zabloudit. Vesnici, kam jsme se potřebovali dostat jsme měli stále na dohled, což nás už pěkně štvalo, protože ta poslední zatáčka stále ne a ne přijít. Opravdu jsme se tedy vrhli do houštin, ale protože jsme hned narazili na několik odboček a těžko odhadovat, která byla ta správná, tak jsme se raději zase vrátili na hlavní písčitou cestu a nepokoušeli jsme osud. A dobře jsme udělali, po 2O krocích přišla naše odbočka a byli jsme zachráněni. Pak už jsme sešupajdili jenom vesničkou dolu zpět k molu, přepravili se parníkem, pak ještě zase přes hodinu vlakem (tam už jsme spala) a pak busem a už jsme byli doma.

Pěkně nám vyhládlo, takže následovala pořádná večeře, koupel a jdeme do hajan.

Brum, brum, brum.
O čem se zdá medvědům?
Hlavu, zadek, nohu
schovej do brlohu.
Brum, brum, brum.
Brum, brum, brum.
Zazpíváme medvědům
Dobrou noc, vy šelmy,
nechrápejte velmi
nebo si zboříte dům!!!

Události minulého týdne

1) Školní perlička:
Junko (Japonka) měla vysvětlit slovíčko „vyjde na povrch“, většinou se to používá jako ve spojení, že pravda vyjde na povrch. A tak si vymyslela větu, že náš spolužák Manuel (Španěl) je homosexuál a chtěla to dokončit, že neví, zda pravda vyjde někdy na povrch. Jenže Manuel se samozřejmě trošku naštval a jak už to tak bývá, tak je taky dost temperamentní, takže se zvednul ze židle, přiběhnul k Junko a vlepil jí pořádnou pusu. Až to mlasklo. A pak se ospravedlnil, že pouze dokazuje, že není teplý:-). Chudáček Junko z toho měla skoro infarkt, protože v jejich kultuře je to něco naprosto nemyslitelného. Takže zase byla legrace.

2) Tak jsme se zase pustili do boje s kadeří a Klarča zabodovala se strojkem ještě o poznání lépe než posledně. Dokonce i dodržela slib a ofina zůstala delší. Takže zase budu úspěšně bojovat s místním horkem.

3) Specialita týdne – klokaní steak.
Neodolali jsme a rozhodli se, že zkusíme místní specialitu (přeci jen, klokanů v Evropě moc nepobíhá) a koupili jsme si maso z klokana abychom si z něj udělali nějakou dobrotu. Důvod? Byl před námi výlet a chtěli jsme aby nám to pěkně skákalo Ukázalo se, že klokaní maso je nejen výtečné, ale prý je i velmi zdravé. Rozhodně to není naposled co jsme si ho dali. Na první pohled ty steaky vypadali jako z hovězího, ale vůně a hlavně křehkost masa je úplně jiná třída. Maso je ještě lehčí než kuřecí a prý i méně tučné.

4) místní zvířena:
Objevili jsme prvního švába v bytě. Doufám, že to nebude pokračovat, jinak se stěhujem
Švábi jsou tu hodně rozšířený hmyz a hlavně v nižších patrech se stávají poměrně problém. Doufám, že se nenajde další šváb-horolezec, který by nás navštívil. Poměrně aktivní jsou v noci, takže když se pozdě vracíme, tak nám pěkně křupou pod nohama. Přesněji Klárce se povedlo jednoho zašlápnout, a mlasklo to fakt pěkně. Měli jste vidět jak skákala jak zajíc a prchala domů.:-)
Zítra se těšte na příspěvek z výletu!

Australské léto

Tak je tu australské léto jako vyšité. Poslední týden neustále prší a vždy když už to vypadá, že se to zlepší, tak se ukáže, že šlo jen o reklamu na sluníčko.

Do toho je neskutečná vlhkost, takže se tu i tak pěkně škvaříme.

Ve škole nás drtí strašným způsobem a už se těšíme až to budeme mít za sebou. Naši oblíbení studentíci opět perlí.

Příklad: Manuel (Španěl) pronesl větu: Máma mě nutí brát drogy. Chtěl samozřejmě říci, že mu to zakázala.

Taky se pěkně zakoktává...začíná být ještě větší legrace. Měli jsme také první nácvik na mluvení u zkoušky. Probíhalo to tak, že byly náhodně vybráni 2 studenti a byl s nimi udělán vzorový test. Neprošel ani jeden a učitel z nás byl na mrtvici:-)

Tento týden to čeká další, tak uvidíme, kdy to postihne mě (Klára).

Tomášek dělá pravidelně úkoly, hádám, že takto poctivě ještě nikdy nestudoval:-) má jich totiž tolik, že to prostě ani jinak stíhat nemůže.

No a to je od nás asi všechno...

Pozdrav všem,

Klarča a Tom

CAE/FCE kursy

Tak jsme se dočkali jednoho z hlavních cílů naší návštěvy a to je absolvování FCE resp. CAE kursu. Jak je nám neustále připomínáno, je tento kurs POUZE desetitýdenní a proto oproti standardnímu dvanáctitýdennímu budeme muset DALEKO více pracovat, DALEKO méně se flákat a takové podobné věci.

Začalo to hned v pondělí kdy nám nejen že toto připomněli asi desetkrát, ale rovnou se na nás vrhli jak na lovnou zvěř. Učitelé se různí, od pohodářů na které mám docela štěstí až po Klarčiného učitele odpoledne, Raye, který je drsňák. Nejenže v rámci „šokové terapie“(tj když se leknete, tak si to budete pamatovat – asi studoval se Svěrákem) mluví sem tam sprostě, ale občas látku takřka doslova vtlouká do žáků.A to pak i přes dvě místnosti slyším „NIKDY NIKDY neříkejte tohle a támhleto“ a pak se ptám Klarči, co zase provedli, že se Ray rozčiloval. Na druhou stranu to třeba k něčemu bude a až budeme opouštět místní klidné vody(v současnosti jsou pláže zavřené, protože jsou vlny větší než 4 metry), budeme umět anglicky jak když bičem mrská.

Poměrně šokem pro nás bylo, když na nás vyrukovali s tím, že to že jsme nastoupili na ten kurz AUTOMATICKY znamená, že si musíme zaplatit tu zkoušku, čemuž jsem doufal, že se vyhnu pokud udělám za dva týdny TOEFL, ale také s cenou učebnic. Takže zase taková malá černá díra do rodinného rozpočtu. Nejlepší na tom ale bylo to, že nám v pondělí rozdali učebnice a teprve v pátek vyrukovali, že je chtějí zaplatit.

Výuka je takové peklo, že i já dělám domácí úkoly(a Klarča se mi taky náležitě škodolibě směje).
A teď několik perliček ze tříd – takže třeba příspěvek Klarči zní:
Ne každý na FCE je tak plně zdatný v angličtině, takže když teď v pátek měli popisovat fotku, na které byla svatba, tak celá třída burácela smíchem. Začal to Johny, který chtěl říct, že pán má na sobě oblek, tedy anglicky „suit“ a sdělil, že pán na sobě nosí „suitcase“ tedy v překladu pánský kufřík. Takže naše korejská spolužačka Junko (čteno Džunko) chtěla situaci a Johnyho zachránit a řekla, že pán na sobě nosí taxi (což znamená totéž co v češtine, tedy taxík). Bohužel chtěla říct smoking, což je dost podobné, psáno tuxedo, čteno taxído. Takže nevyšel ani druhý pokus. Smích třídy završil Ray který už nevydržel a začal dost sprostě nadávat…v překladu to znamenalo asi něco jako: „do prdele, co já jsem to zase vyfasoval za třídu, vždyť jdete za pár týdnů na zkoušku a pokud tam vyplodíte něco takového, tak jste si to právě posrali a můžete jít rovnou domů.“ A zakončil slovy „nakopu vás do prdele, když budete říkat takové blbosti.“
Takže asi tak s naší školou,
Držte nám palce ať to přežijem
Tom a Klarča

Silvestr na jižní polokouli

Nejen vánoce jsou na jižní polokouli v letní sezoně, ale i silvestr se odehrává v daleko teplejší atmosféře než v Evropě. V Sydney se tradičně koná veliký ohňostroj, nejen ze slavného mostu, ale po celém přístavu. Letos se mělo jednat o největší ohňostroj na světě.
A dokonce se nekoná jen jeden ohňostroj, ale rovnou dva. A protože jsme věděli, že na půlnoční se do města vypraví asi 1,5milonu lidí, tak jsme se rozhodli vydat se na ten od 9 hodin večer a potom se vrátit domů a půlnoční už sledovat z pohody domova. A měli jsme hrozné štěstí, protože jsme se postavili přesně mezi dvě místa ze kterých se vypalovali rachejtle, takže jsme byli doslova ohňovou šou obklopeni. A navíc tam kde jsme byli(pro znalce místního místopisu jsme stáli na Pyrmont Bridge, který překlenuje Darling Harbor) byl místní ohňostroj ještě asi o 5 minut delší než centrální po celém harboru.
Také jsme si užívali faktu, že vstupujeme do nového roku jako jedni z prvních na celé Zemi, protože před námi jsou už jen asi dvě nebo tři časová pásma.
I když je tu léto, tak na silvestra v noci nebylo zrovna vedro, ale i tak to je rozdíl proti koukání se na ohňostroj v Praze v kabátech a zachumlaní v čepicích a šálách. Australani slaví silvestra asi jako všichni ostatní na celé planetě - alkoholem, takže druhý den musí být stejně jako všude jinde státní svátek(I když Australané mají pro ten den i svůj důvod - jak už jsem psal a jak pánové Cimrmanologové připomínají - vznik Australského svazu).
Pak jsme šli domů a dali si dobrůtky, které Klarča večer předtím připravila. Nenechte se nachytat fotkou, nepodařilo se nám tu sehnat rohlíky na jednohubky, ale Klarča je svou šikovností dokázala dokonale naimitovat z bagety.
Takže ještě jednou vše nej v novém roce
A tady je pár videí z Ohňostroje:
Krychličky:

Srdíčka

Pohled na druhou stranu - Darling Harbor

Tom a Klarča

Pozdrav z horkého léta

Je po řadě dalších víkendů a dnů volna a tak mnozí z vás očekávají nějaký nový příspěvek z výletu, ale tentokrát vás bohužel musíme zklamat. Důvod je prostý…začalo pravé léto a venku je k nedýchání. A bude hůře…

V současné době se teplota pohybuje lehce nad třicítkou a místňáci nás připravují na mnohem vyšší teploty, takže se máme na co těšit. Skoro vám teď závidíme tu zimu…

Volné chvíle tudíž trávíme na pláži a vypadá to, že si co nevidět Tomášek obstará nějaké to prkno. Nemůže vydejchat, když mu to na vlnách někdo natře:-) A jeho neustálé snažení ve vlnách skončilo dneska jemným připečením:-) skoro má už stejně červenou barvu, jako já:-)

Uklidnění pro všechny strachující se…hurikán u australského pobřeží (nebo co to vlastně je) je od nás zatím velmi velmi daleko.

Takže se mějte všichni moc krásně!!!

Moc pozdravů,

Klarča a Tom