Zdravíme všechny po báječné dovolené na Novém Zélandu
Tentokrát startovala naše výprava ve třech (já, Tomáš, taťka) a mířilo se ze Sydney do Aucklandu, kde jsme začali hned zdejší nejvýznamnější památkou a nechali se vyvézt na věž. Tak to pro mě byla hrůza…výtah má skleněné dveře a já se pěkně orosila, než jsme vyjeli na vrcholek. Tam jsem to ještě pěknou chvilku rozdejchávala, zatímco zbytek výpravy se kochal pohledem na okolí a také pod své nohy, kde byla místy skleněná podlaha. Tak v těchto místech já opravdu už nestála, fuj, ještě by se to pod mou těžkou vahou rozpadlo.
Další den ráno jsme už mířili autobusem, abychom prokřížili celý severní ostrov. Uchvátil nás hned Mount Eden, hora sopečného původu, kde se pasou krávy. Pak se již mířilo do Hahei, kde jsme strávili noc. Je to nádherné prázdninové středisko u pobřeží Tichého oceánu, takže jsme se osvěžili plaváním a pak jsme se vydali na túru Cathedral Cove, kde se procházelo buší a pohled na okolí byl přímo fascinující. Hned při startu jsme se samozřejmě ale vydali špatným směrem a místo poměrně schůdné cestičky nás čekali krkolomné pahorky, takže v půli cesty mi již docházely síly. Nicméně zbytek posádky byl plně odhodlán dosáhnout vrcholu a tak jsem více než hodinu poslouchala, že už je to jenom kousek:-) Cestu zpět jsem ale také musela absolvovat po svých, takže dřímák, který následoval byl zasloužený.
Další den byla v plánu cesta do Raglanu, kde se spalo přímo v buši v takových malých chatkách. Zde si Tomášek zaplatil školu surfování a připlazil se s vypětím všech sil v pozdních hodinách, hladový jak vlk, ale zcela pohlcen a nadšen. Hrozí, že domů povezeme surfové prkno:-) Mezitím jsem já s taťkou honila tučňáka po pláži a dělali jsme průzkum blízkého okolí.
A máme tu další den, tentokrát se začínalo výletem do Waitomo, kde jsme absolvovali návštěvu jeskyní se svítícími červy. Opravdu ohromující zážitek, zejména, když se plazíte po jeskyni, kde jste v životě nebyli a máte si co nejméně svítit takovou pidi-baterkou, kterou máte připevněnou na helmě. Teď vážně, tohle bylo senzační, jenže se nesměl používat blesk a foťák tyto fotky příliš nezvládl…Závěr dne končil ve vesničce Maketu, kde jsme zažili náš historicky první kulturní zážitek – večer s Maory. Dostali jsme jejich speciálně připravenou stravu, poté nám zpívali a tančili jejich tradiční rituály a následně přišel pro nás mírný šok, neboť poté jsme tančili a „zpívali“ JEJICH rituály my!!! Upozorňuji, že jsme samozřejmě dostali školení a samozřejmě z tohoto zážitku nechybí ani video. Bohužel jej však nemůžeme publikovat veřejně, neboť nechceme být nařčeni z pornografie, účinkující osoby jsou spoře oděny:-) Vybraným jedincům poskytneme osobní ukázky. Spánek byl tentokráte také tradiční, velký hangár a v něm jedna matrace vedle druhé a na nich vyskládaný celý autobus. Chrápající osoby bylo povoleno mlátit polštářem. Na taťku to bohužel nefungovalo, takže jsem mu musela krást peřinu, protože pak mu aspoň začala být zima a probudil se, aby se přikryl.
Následuje lázeňské a tudíž silně zapáchající městečko Rotorua. Nicméně koupání v sirných lázních bylo posilňující. Jen ta naše těla jaksi získala smrad tohoto města:-) Kouř, čmoudíky a stříkající bahno zde bylo na každém kroku. Smrad jsme si tak zamilovali, že jsme opustili naši výpravu a pobyt si ve městě prodloužili.
Následující den jsme naskočili za velmi obtížných situací k další výpravě. Přesněji náš autobus kolem nás nejprve třikrát projel, aniž by nám zastavil, při čtvrtém průjezdu se taťka vrhl již pod kola a zastavil autobus vlastním tělem. Vyplašená řidička byla nejprve značně zmatena a po našem vysvětlení, že patříme k její výpravě z hrůzou zjistila, že přehlédla SMSku, informující jí, že nás má vyzvednout. Nicméně vše dobře dopadlo, do autobusu jsme se nakonec dostali a už jsme vesele se zbytkem posádky mířili přes vodopády Huka do další cílové stanice, městečka Taupo. Taupo je nejen malebné městečko prázdninového charakteru, ale zejména největší kráterové jezero na světě. V pozdních večerních hodinách jsme v jezeře i lehce smočili nožky, zatímco někteří z výpravy se nad námi vznášeli po seskoku padákem.
Vstávání následujícího dne bylo velmi brzké, neboť před námi byla volitelná část výletu, tedy 18ti kilometrová túra přes sopky – Tongariro Crossing. Cesta vedla poměrně náročným terénem a nedoporučovala se pro osoby, které mají problémy s koleny. Takže jsme si nechali zajít chuť, protože počasí vypadalo dost mizerně a kopce byly v mracích a vyrazili pouze na menší procházky po Národním parku.
Poté se již směřovalo do hlavního města a naší cílové stanice – Wellingtonu. Zde jsme se opět zdrželi o den déle, vychutnali si šplhání na přírodní vyhlídky – Mount Victoria, prohlédli zdejší muzeum a samozřejmě prošli i parlament, známý jako „včelí úl“.
Ve večerních hodinách pak následovala honba za pivem. A že to není jednoduché nějaké to pivko sehnat. Alkohol smí prodávat pouze prodejny s licencí. Takovou jsme měli hned za rohem, takže by to relativně neměl být problém, ale byl. Neboť pán, který má tu zázračnou licenci měl dovolenou a proto opravdu nemohli zdejší prodejci prodat pivko pánské části naší výpravy. Takže honba pokračovala a naše kroky mířily do obrovského supermarketu. Pivko jsme s Tomem našli, strčili do košíku a šupajdíme ke kase. Jo, ale háček to má, prodavač na nás mrknul a hned chtěl identifikační kartu osvědčující, že nám už bylo 18 let. U mě bych to celkem ještě pochopila, ale že nevěřili ani Tomovi…??? No, ale když původně vyběhnete do krámku za roh, tak s sebou samozřejmě nevláčíte veškerá zavazadla a my tudíž neměli ani tu kartičku, ani pas ani nic podobného, co by dosvědčilo, že už nejsme malí píva:-) Takže mi nezbylo nic jiného než vyklusnout před obchod a donutit tatíka, aby se šel prodavači ukázat, že mu věk nad 18 budou spíš věřit. A taky že jo, jen se nám taťka pěkně vysmíval, že nedokážeme obstarat ani takovou drobnost, jako je pivko.
No a pak následovala ta méně oblíbená část výletu…balení batůžků, vstávání ve 4 ráno a let zpět do Sydney. Pozor, pokud plánujete cestu na Zéland a taky zpět, tak počítejte s tím, že při odletu ze Zélandu zaplatíte na letišti letištní poplatek 25 dolarů na osobu, který není v ceně letenky.
Celkově ale Zéland doporučujeme, nám vyšlo i počasí a nezapršelo ani jednou a je to okouzlující země, která rozhodně stojí za poznání a ceny jsou překvapivě mnohem nižší než v Austrálii, často i poloviční hodnota.
Pozdrav všem,
My tři