Modré hory podruhé.

Tentokrát jsme se vydali podívat se podruhé do modrých hor. My jsme tam sice v listopadu byli, ale jak si někteří z vás vzpomenou, tak jsme kromě slušného mléka neviděli z hor nic.
Na rozdíl od předchozího pokusu se nám opravdu počasí vydařilo a tak jsme viděli ze všech vyhlídek do dálky a někdy i do hloubky, což ne úplně svědčí části našeho osazenstva.

Den začal celkem šíleně – pochodem na Kings Gross do autopůjčovny, kde jsme měli jeden kus rezervovaný. Čekala nás zánovní Subaru Impreza, kterou se mi podařilo hned v klikatých garážích lehce odrbat o stěnu. Pak jsme za neustálého ohlašování, že se držím moc vlevo(no jo no auto roste na ode mne na druhou stranu než jsem zvyklý) a komentářů navigace úspěšné dorazili do Featherdale Wildlife parku, na který se Klárka těšila ze všeho nejvíce. I ten jsme si oproti posledně užili o něco více, protože jsme se nemuseli tahat s deštníky. Na druhou stranu asi nic úplně nepřebije skákající koalí mámu s mimčem na zádech z naší minulé návštěvy. Kromě tasmánských čertů, kteří se před námi vytrvale schovávali jsme viděli všechna zvířata, i když s krokodýlem to taky žádná výhra nebyla, protože byl kompletně pod vodou. Hlavně, že jsme se dozvěděli, že pokud vezměme 10 nejvíce jedovatých hadů na světě, tak jich v Austrálii žije….. rovných 10. Ještě, že jsme se to dozvěděli až teď
Po nezbytném natáčení u koalí rodinky a rozloučení s ježurou jsme už pelášili do modrých hor.
Předpověď zněla na polojasno a 15 stupňů a tak jsme jeli patřičně vybaveni, ale mohli jsme to klidně nechat všechno doma, protože sluníčko krásně svítilo a pochodováním jsme se taky pěkně zahřáli.
Nejprve takřka povinná zastávka u tří sester a potom naše oblíbené Furber steps.
Cestou jsme viděli několikrát z různých úhlů vodopád Katoomba, ale nejvíce se nám líbil z vyhlídky přímo pod ním.
Pak už jsme se vydali nejstrmější železnicí světa nahoru a domů. Cesta domů probíhala celkem v pořádku až na celkem hustý provoz a to, že jsme málem nesjeli z dálnice a dostali se do placené zóny. Naštěstí jsme ze zvládli v poslední chvíli zorientovat a projeli městem jako nůž máslem.
Zatím ahoj, vaši protinožci

Pánská jízda "staříků" razí do Port Stephens

Děda ve stejné době co my vyráželi na nový Zéland odjížděl se svým bývalým kolegou na výlet do Port Stephens. Což je prázdninové letovisko severně od Sydney asi 3 hodiny autem. Jak je vidět i z malé ukázky fotek ve fotogalerii, tak si to pánové uměli náramně užívat. Nechyběl výlet loďkou za delfíny, plavání v moři a relaxace ve vířivce a samozřejmě i pořádná ten žvanec v místních hospůdkách a kávička v kavárnách. Vrátili se plni dojmů a nových zážitků a těší se, jak budou doma vyprávět.

Pozdrav všem,

Klarča, Tom, taťka a děda

Putování po Novém Zélandu

Zdravíme všechny po báječné dovolené na Novém Zélandu

Tentokrát startovala naše výprava ve třech (já, Tomáš, taťka) a mířilo se ze Sydney do Aucklandu, kde jsme začali hned zdejší nejvýznamnější památkou a nechali se vyvézt na věž. Tak to pro mě byla hrůza…výtah má skleněné dveře a já se pěkně orosila, než jsme vyjeli na vrcholek. Tam jsem to ještě pěknou chvilku rozdejchávala, zatímco zbytek výpravy se kochal pohledem na okolí a také pod své nohy, kde byla místy skleněná podlaha. Tak v těchto místech já opravdu už nestála, fuj, ještě by se to pod mou těžkou vahou rozpadlo.

Další den ráno jsme už mířili autobusem, abychom prokřížili celý severní ostrov. Uchvátil nás hned Mount Eden, hora sopečného původu, kde se pasou krávy. Pak se již mířilo do Hahei, kde jsme strávili noc. Je to nádherné prázdninové středisko u pobřeží Tichého oceánu, takže jsme se osvěžili plaváním a pak jsme se vydali na túru Cathedral Cove, kde se procházelo buší a pohled na okolí byl přímo fascinující. Hned při startu jsme se samozřejmě ale vydali špatným směrem a místo poměrně schůdné cestičky nás čekali krkolomné pahorky, takže v půli cesty mi již docházely síly. Nicméně zbytek posádky byl plně odhodlán dosáhnout vrcholu a tak jsem více než hodinu poslouchala, že už je to jenom kousek:-) Cestu zpět jsem ale také musela absolvovat po svých, takže dřímák, který následoval byl zasloužený.

Další den byla v plánu cesta do Raglanu, kde se spalo přímo v buši v takových malých chatkách. Zde si Tomášek zaplatil školu surfování a připlazil se s vypětím všech sil v pozdních hodinách, hladový jak vlk, ale zcela pohlcen a nadšen. Hrozí, že domů povezeme surfové prkno:-) Mezitím jsem já s taťkou honila tučňáka po pláži a dělali jsme průzkum blízkého okolí.

A máme tu další den, tentokrát se začínalo výletem do Waitomo, kde jsme absolvovali návštěvu jeskyní se svítícími červy. Opravdu ohromující zážitek, zejména, když se plazíte po jeskyni, kde jste v životě nebyli a máte si co nejméně svítit takovou pidi-baterkou, kterou máte připevněnou na helmě. Teď vážně, tohle bylo senzační, jenže se nesměl používat blesk a foťák tyto fotky příliš nezvládl…Závěr dne končil ve vesničce Maketu, kde jsme zažili náš historicky první kulturní zážitek – večer s Maory. Dostali jsme jejich speciálně připravenou stravu, poté nám zpívali a tančili jejich tradiční rituály a následně přišel pro nás mírný šok, neboť poté jsme tančili a „zpívali“ JEJICH rituály my!!! Upozorňuji, že jsme samozřejmě dostali školení a samozřejmě z tohoto zážitku nechybí ani video. Bohužel jej však nemůžeme publikovat veřejně, neboť nechceme být nařčeni z pornografie, účinkující osoby jsou spoře oděny:-) Vybraným jedincům poskytneme osobní ukázky. Spánek byl tentokráte také tradiční, velký hangár a v něm jedna matrace vedle druhé a na nich vyskládaný celý autobus. Chrápající osoby bylo povoleno mlátit polštářem. Na taťku to bohužel nefungovalo, takže jsem mu musela krást peřinu, protože pak mu aspoň začala být zima a probudil se, aby se přikryl.

Následuje lázeňské a tudíž silně zapáchající městečko Rotorua. Nicméně koupání v sirných lázních bylo posilňující. Jen ta naše těla jaksi získala smrad tohoto města:-) Kouř, čmoudíky a stříkající bahno zde bylo na každém kroku. Smrad jsme si tak zamilovali, že jsme opustili naši výpravu a pobyt si ve městě prodloužili.

Následující den jsme naskočili za velmi obtížných situací k další výpravě. Přesněji náš autobus kolem nás nejprve třikrát projel, aniž by nám zastavil, při čtvrtém průjezdu se taťka vrhl již pod kola a zastavil autobus vlastním tělem. Vyplašená řidička byla nejprve značně zmatena a po našem vysvětlení, že patříme k její výpravě z hrůzou zjistila, že přehlédla SMSku, informující jí, že nás má vyzvednout. Nicméně vše dobře dopadlo, do autobusu jsme se nakonec dostali a už jsme vesele se zbytkem posádky mířili přes vodopády Huka do další cílové stanice, městečka Taupo. Taupo je nejen malebné městečko prázdninového charakteru, ale zejména největší kráterové jezero na světě. V pozdních večerních hodinách jsme v jezeře i lehce smočili nožky, zatímco někteří z výpravy se nad námi vznášeli po seskoku padákem.

Vstávání následujícího dne bylo velmi brzké, neboť před námi byla volitelná část výletu, tedy 18ti kilometrová túra přes sopky – Tongariro Crossing. Cesta vedla poměrně náročným terénem a nedoporučovala se pro osoby, které mají problémy s koleny. Takže jsme si nechali zajít chuť, protože počasí vypadalo dost mizerně a kopce byly v mracích a vyrazili pouze na menší procházky po Národním parku.

Poté se již směřovalo do hlavního města a naší cílové stanice – Wellingtonu. Zde jsme se opět zdrželi o den déle, vychutnali si šplhání na přírodní vyhlídky – Mount Victoria, prohlédli zdejší muzeum a samozřejmě prošli i parlament, známý jako „včelí úl“.

Ve večerních hodinách pak následovala honba za pivem. A že to není jednoduché nějaké to pivko sehnat. Alkohol smí prodávat pouze prodejny s licencí. Takovou jsme měli hned za rohem, takže by to relativně neměl být problém, ale byl. Neboť pán, který má tu zázračnou licenci měl dovolenou a proto opravdu nemohli zdejší prodejci prodat pivko pánské části naší výpravy. Takže honba pokračovala a naše kroky mířily do obrovského supermarketu. Pivko jsme s Tomem našli, strčili do košíku a šupajdíme ke kase. Jo, ale háček to má, prodavač na nás mrknul a hned chtěl identifikační kartu osvědčující, že nám už bylo 18 let. U mě bych to celkem ještě pochopila, ale že nevěřili ani Tomovi…??? No, ale když původně vyběhnete do krámku za roh, tak s sebou samozřejmě nevláčíte veškerá zavazadla a my tudíž neměli ani tu kartičku, ani pas ani nic podobného, co by dosvědčilo, že už nejsme malí píva:-) Takže mi nezbylo nic jiného než vyklusnout před obchod a donutit tatíka, aby se šel prodavači ukázat, že mu věk nad 18 budou spíš věřit. A taky že jo, jen se nám taťka pěkně vysmíval, že nedokážeme obstarat ani takovou drobnost, jako je pivko.

No a pak následovala ta méně oblíbená část výletu…balení batůžků, vstávání ve 4 ráno a let zpět do Sydney. Pozor, pokud plánujete cestu na Zéland a taky zpět, tak počítejte s tím, že při odletu ze Zélandu zaplatíte na letišti letištní poplatek 25 dolarů na osobu, který není v ceně letenky.

Celkově ale Zéland doporučujeme, nám vyšlo i počasí a nezapršelo ani jednou a je to okouzlující země, která rozhodně stojí za poznání a ceny jsou překvapivě mnohem nižší než v Austrálii, často i poloviční hodnota.

Pozdrav všem,

My tři

Návrat z NZ

Tak jsme se v pořádku vrátili z Nového Zélandu.
Zatím musíme utřídit myšlenky a fotky,takže na delší popis cesty si budete muset ještě chvíli počkat, ale věřím, že to bude stát za to.Bylo to náročné, ale myslím, že se to moc podařilo, a to nejen co se počasí týká.
Tom

Tasmánie

14.3.08 – ve večerních hodinách se zpět do Sydney navrátila i druhá část našeho osazenstva – taťka s dědou

Výlet po horách a džunglích Tasmánie pro ně začínal v Launcestonu a poté se přes Port Arthur dostali až do hlavního města Tasmánie – Hobartu, kde strávili poslední den svého výletu.

Cestou samozřejmě viděli nádhery přírodní flory a fauny, nechyběli malí tučňáci, tasmánský čert a samozřejmě i nějaký ten klokan je navštívil.

Z historických památek pak zejména zaujala věznice, kde hned před příchodem každý vyfasoval nějakého toho svého vězně a musel si najít jeho úděl.

Partu „dvacítek“ naši „junáci“ udivili i svými fyzickými výkony, kdy vystoupali pěkný krpál, aby si užili okouzlující pohled z vyhlídky. Poslední kroky za pomoci malé sukovice tak sklidily ohromný aplaus přihlížejícího publika.

Výlet splnil očekávání a tak se všichni těšíme na další zážitky.

Severní teritorium

Ahojky všem,

Zdravíme po prvním výletu ještě jednou a tentokráte podrobněji. Přiznávám, že v době minulého příspěvku jsem byla v naprostém klimbu, takže ani netuším, co bylo součástí příspěvku…

8.3.08 – přílet taťky a dědy

10.3.08 – v odpoledních hodinách jsem úspěšně chytila taxi a mířili jsme na letiště. Kolem šesté odlétal taťka s dědou na Tasmánii a já s Tomem o hodinu později do Severního teritoria

Severní teritorium – Kakadu National Park

11.3.08 jsme v 00:35 místního času přistáli s Tomem v Darwinu. Vlhkost a vedro si ani nedokážete představit a to teď naprosto bez keců. Bez větších obtíží jsme našli „shuttle“ bus, nebo-li autobus, který rozváží turisty po motelech a hotelech za nižší cenu než taxík. Když nás vysadil u našeho hostelu, tak nás pomalu, ale jistě začal přecházet zrak a to byl teprve začátek cesty. Do našeho pokoje jsme se dostali přes hromadu kódů a zámků, i když do teď jsem nepochopila, k čemu že vlastně sloužila tato ochrana, neboť ukrást se tam opravdu nic nedalo. Nalezli jsme náš slavný pokoj a vkročili. V pokoji kromě 8 postelí a 2 obřích větráků, které nám vrzali nad hlavou a hrozili každým okamžikem spadnout opravdu nic nebylo. Nebo-li přesněji, aspoň jsme si mysleli, že tam nic jiného není. Hodili jsme tam náš batoh a vydali se v pekelné tmě hledat záchody a sprchy. Do čtyřhvězdičkového hotelu to mělo sakra daleko, ale aspoň chvilku se na nás přestalo lepit oblečení. Po návratu do pokoje jsme zašvištěli do spacáků (přesně úderem druhé hodiny ranní) neboť nás čekalo brzké vstávání v 5:40. Ranní probuzení bylo celkem rychlé a ze spacáku jsem vyskočila rychleji, než kdy předtím, neboť jsem spatřila obřího, ale fakt obřího švába. Takže tímto se dovídáte, co bylo součástí pokoje kromě výše zmiňovaného nábytku. Poté, co mi Tom oznámil, že ho právě sundal z mé postele se o mě pokoušely mdloby… Proto jsem se raději vydala na snídani, která byla jako u každého luxusního hotelu v ceně. V kuchyňce jsem ke svému úžasu našla haldu hnusného a špinavého nádobí a jídlo žádné. Takže jsme skočili na recepci, poptat se, kde že je ta snídaně a bylo nám oznámeno, že je tam těsto na palačinky a ať si je ráčíme udělat. Olej už tam ale žádný na smažení nebyl, takže se vyráželo bez snídačky. Náš truck už na nás čekal před hostelem a protože bylo místo už pouze vedle řidiče, tak jsme shodou náhod vyfasovali to úplně nejlepší sezení, které nám zůstalo po celou dobu výletu. Provedlo se nezbytné papírování a už se razilo k vodopádům na první koupačku. Tak tohle bylo naprosto úžasné. Následoval oběd, kdy jsme měli naprosto australské jídlo, nebo-li hot dog a hned se vyráželo na krokodýlí farmu. Cestou už byla pouze malá zajížďka na obhlídku okolního ptactva. Na farmě jsem si pak také obtočila hada kolem krku a bylo to božské. Mimochodem jsem nikdy netušila, jaká je to horda svalů. Upozorňuji, že ten had, kterého mám kolem těla je škrtič (to jsem zjistila právě teď), tak proto měl takovou sílu, že by mě s klidem uškrtil. Nohu mi ukřižoval tak, že mi pomalu začínala umírat a strašně se mu u mě líbilo, takže se nechtěl pustit:-) prý mě hadi milují…Takže Tomášek musí být pořádný had:-) Krokodýlů jsme si pak také užili, což je vidět i z fotek. Pak už následovala cesta domů, kdy jsme omylem sestřelili autem jednoho ptáka, který nám rozflákal světlo. Následovala večeře, klasické barbecue a pak šupajdo do stanů. Upozorňuji, že tentokráte bylo ubytování kupodivu mnohem lepší, než v tom hotelu a to to byla obyčejná chatička s místem akorát na 2 spacáky, ale tentokráte pouze s komáry.

12.3.08 tentokráte byl budíček 6:30, takže jsme si mohli aspoň trošku přispat. Vyráželo se na obhlídku Aboriginského umění kresleného na skalách. Takže první překážka začala, když jsme se do těch skal museli také vyškrábat. Teplota ve stínu byla sice jen asi kolem 32 – 34 stupňů, ale díky všudypřítomné vlhkosti se na nás oblečení dalo ždímat. Já málem zkolabovala ještě před obědem. Z umění jsem neměla téměř nic a modlila jsem se, abychom byli zpět v klimatizovaném trucku. K obědu byly tentokráte sandwiche a pak se razilo do Aboriginského kulturního centra, kde se ale nesmí fotit, aby to neukradlo duši tomu příslušnému umění. Následně přišlo vysvobození, neboť nás čekala nejtěžší část výletu a to šplhání po skalách až na nejvyšší vrchol a já si byla jistá, že to v tomto počasí nezvládnu. Nicméně přišel obrovský déšť a cesta byla sice pod pláštěnkou, zato ale snesitelný vzduch. Vyšplhala jsem i přes své závratě veškeré převisy a nástrahy a do teď mi nejde do hlavy, že jsem to fakt zvládla. Tom byl z této části samozřejmě nadšený, protože si konečně zase pořádně zalezl a ten pohled stál vážně za to. Aspoň to tvrdí Tom. Já měla z toho deště tak mokré brýle, že jsem je musela sundat a příliš jsem toho neviděla:-) ale i tak mi to stačilo. Poté se již mířilo do dalšího stanoviště, kde se přespávalo v obdobných chatičkách jako předešlou noc. K večeři byla tentokráte kuřecí čína s rýží. A opět jsme s chutí zapluli do stanů.

13.3.08 probuzení bylo opět v časnou hodinu, neboť nás čekalo poměrně náročné cestování, takže v 5:30 už byl celý tábor na nohou a chystalo se k odjezdu. Tma byla jak v pytli a na obloze zářilo neskutečné množství hvězd, v životě jsme jich neviděli více. Po zabalení spacáků a veškerých krámu (mimochodem téměř vše bylo vlhké, protože to chytá tu vlhkost vzduchu) jsem naposledy za použití baterky prováděla kontrolu, že máme vše a objevila jsem nad svou postelí fakt obrovského brouka. V naději, že s tím Tom něco udělá, jsem ho na ten odporný hmyz upozornila. Ale znáte chlapy…už se s tím nechtěl zaobírat a tak mi pověděl, že je to jenom beruška. No, jenže já se až tak snadno nedám a protože to do velikosti berušky mělo vážně daleko, tak jsem ho na ten drobný nedostatek upozornila. No jo, jenže co udělá chlap, řekne, že je to přerostlá beruška. Tak jsem mu na to musela poměrně nápadně odvětit, že tahle beruška ale nemá na zádíčkách žádné tečky. No a ani jsem nečekala jinou odpověď…ale ozvalo se, to víš, to je přerostlá beruška a místo sedmi teček má tři žluté čárky. No, tak co s tím má ubohá ženská asi tak dělat? Raději jsem rychle vysvištěla ze stanu a snažila se nepřemýšlet, co všechno tam asi tak mohlo ještě být. Pak už přišla na řadu cesta, první zastávka byla u obrovského termitiště a pak mířila za několika dalšími vodopády, kde bylo božské koupání. K těm prvním jsem musela přebrodit potok tak, že jsem šplhala po jakémsi žebříčkovém mostě, na který směla vždy jen jedna osoba, abychom neskončili všichni ve vodě. K obědu byla tentokráte plněná tortila a v stejné době už následovalo i převlečení do oblečků na cestu zpět. Tomášek si své hadříky pečlivě připravil na batůžek a nemotorný Holanďan mu je sejmul do všudypřítomné červené hlíny. Tak si zkuste představit tu barvu hadříku:-) Tom soptil až hrůza, snad jsem ho takhle naštvaného nikdy neviděla a díky tomu jak tam furt tak pobíhal, tak na nás nezbyl téměř žádný ten oběd. Kdybych mu nepřipravila aspoň 2 ty tortili, tak by byl snad o hladu. A to jsem mu přeci nemohla udělat. Odpoledne pak byla zastávka ještě v takové aboriginské chajdě a jinak se razilo směr Darwin. V Darwinu jsme zakotvili asi v 6:30, zašli na večeři do jakéhosi hotelu a obhlíželi toto malebné město. Upozorňuji, že v tuto hodinu to tam bylo již jak po vymření, takže vydržet do 21:45, kdy nám jel autobus na letiště bylo opravdu náročné. V buse jsem pak již vytuhla a to se nezměnilo ani na letišti, kdy jsme museli čekat do 1:30, následně ještě se zpožděním do 2:00. V letadle jsme pak usnuli s Tomem oba a na přestupu v Brisbane jsme zjistili, že nám byl změněn let o hodinu a tudíž jsme tam museli trčet déle. Následně se několik cestujících neukázalo a čekalo se ještě na ně, takže zpoždění pěkně narůstalo. Domů do Sydney jsme přijeli naprosto urvaní, ale výlet stál celkově za to:-)

Odborné komentáře:

1. Truckem jsme ujeli za 3 dny více než 1200 km.

2. Signál na mobilu jsme za celé 3 dny měli jen 3x – první den v Darwinu, prostřední den ve stanu a poslední den opět v Darwinu

3. Hustota osídlení Severního teritoria je jeden člověk na 8 čtverečních km, pro srovnání v ČR je to asi více než 100 lidí na 1 čtvereční km

4. Celková populace Severního teritoria je 200 000, z toho Darwin 100 000, takže Severní teritorium je asi tak 2x Ústí :-) z toho cca 30% jsou Aboriginci a ty strašně smrdí.

5. Po celou cestu jsme potkávali ohromné množství wallabů (malých klokanů), takže těch je tam na rozdíl od lidí poměrně hodně.

6. Ačkoli se park jmenuje Kakadu, tak s papouškem Kakadu nemá vůbec nic společného, neboť papoušek Kakadu je v překladu Cockatoo.

7. Litovala jsem našeho průvodce Adama, neboť musel čelit neustálým otázkám, zejména od Tomáška, což ale pravděpodobně nikoho z těch, kdo nás znají nepřekvapuje.

8. Termitiště bylo vysoké cca 4 metry nad zemí a do země šlo cca 2 metry. Královna žije uvnitř při zemi a je naprosto obrovská, nicméně není možné ji vidět, protože nedělá skoro nic jiného než, že plodí malé potvory, které pak musí stavět to termitiště. Všichni tihle alá mravenci jsou slepí a ta hromada je stavěná tak, že si udržuje stálou teplotu uvnitř.

pozdrav z Darwinu

Zdravim vsechny z Darwinu.
Darwin je nejvetsi mesto severniho teritoria(uzemi o cca velikosti Francie,Spanelska a Portugalska) a ma asi 100 tis obyvatel(cele NT ma 200tis).Pri cekani na letadlo se mi podarilo chytit mistni wi-fi a tak muzu poslat par slov.
Prave sme se vratili z 3 denni tury po Kakadu a Litchfield N.P. snad brzy budou fotky(ale jeste nas ceka let prez pul kontinentu) ale par hlavnich bodu abych navnadil:-)
Cele se to jede specialne upravenym nakladakem 4x4.
utery:
-koupani ve vodopadu
-klarka s hadem za krkem
-plavba na lodi,ze ktere hazeli krokodylum maso a oni si pro to skakali
-spani ve stanech uprostred N.P
streda:
-aboriginske umeni ve skalach
-vyslap na vyhlidku (v desti,po skale -ale,vyslapli sme oba)
-aboriginske kulturni centrum
-spani ve stanech uprostred N.P
ctvrtek:
-termitiste(4m vysoke)
-koupani ve vodopadech
-klarka opet s hadem za krkem
-prohlidka darwinu(asi za 10minut hotovo)
-cekani na letisti
tom
ps sory za preklepy pisu na PDA

Mardi Gras

Tuhle sobotu, tj 1.3.08 se konal 30tý ročník místního festivalu Mardi Gras. Kromě jména to s původním svátkem(masopustním úterým) nemá takřka nic společného, ani datum konání.
Pokud mám správné informace, tak to celé začalo 1978, kdy se konal první pochod na podporu Gay-Lesbické komunity. Dneska se to přetvořilo spíše na lehce komerčnější akci(vstupenky na afterparty stály okolo 150 dolarů), ale celková atmosféra pochopení této menšiny(v takovém průvodu to spíše byla většina.-) zůstala zachována.

Celý průvod jde po spodní části Oxford street, která je i za běžného dne, a hlavně večera, známá tím, že se v ní Gay-lesbická komunita schází k zábavě.
Bylo nám doporučeno, ať si jdeme zabrat místa po kraji silnice nejpozději ve 4 hodiny odpoledne, protože v 7:45 kdy průvod začíná bychom nemuseli vidět opravdu ani kousek přes davy lidí, ale měli jsme opravdu štěstí. Přestože jsme přišli až okolo 6, tak jsme stáli asi třetí v řadě a protože paní, která stála před námi měla stoličku, tak nás dokonce pustila před sebe. S těmi stoličkami je to vůbec zajímavá věc. Protože business je business, tak se na ulici vyrojila podivná individua prodávající přepravky na flašky, aby si člověk na ně mohl stoupnout a viděl i přes dav. Jen by mne zajímalo kde k nim přišli.. Ale jak jsem už psal, my měli kliku a tak jsme nic takového nepotřebovali. Okolo 7 začala první část, jízda na motorkách. Někteří jeli jen tak v civilu, ale většina to pojala už jako součást průvodu, tak bylo vidět několik zajímavých kreací. Okolo 8 se k nám konečně dostal i hlavní průvod a ten trval víc jak 2 hodiny.

Průvod byl taková směs od kreací ala školní besídka přes oblečení styl Rio až po plnohodnotné alegorické vozy. Také se v průvodu vyskytli skupiny skutečných profesí, jako třeba policisti, nebo hasiči. Například AFP(Federální policie) dokonce cestou rozdávala letáky o „Gay and lesbian Liaison office“ což by se dalo přeložit jako „oddělení pro vztah s Gay lesbickou komunitou“ nebo tak nějak.

Rozhodně to stálo za to a byla to zajímavá podívaná plná barev, muziky a taky hluku od davu lidí. Takže pokud budete v Sydney příští rok, tak si to nenechte ujít. I když je možné že se taky nic konat nebude, protože se tu objevily hlasy, že na to nemají finance a tak budou muset významně zredukovat styl a velikost akce,takže se může stát, že třeba to bude jen grilování na pláži nebo něco podobného.

Jediné co nás trošku mrzí je, že se to strašně špatně fotí a navíc nám velice rychle docházela baterka ve foťáku a tak to nemůžeme plně zprostředkovat, ale aspoň nějakou ochutnávku nahrajeme.

Tom