Výlet za vánoční výzdobou a do námořního muzea

V sobotu jsme se vypravili podívat se na místní vánoční výzdobu. Upřímně musím říct, že na naši to zdaleka nemá. Ten stromeček, najdete jej ve fotogalerii, nejen že je naprosto umělý, ale hlavně ty ozdoby nám přišly naprosto kýčovité a dost hrozné. I na lampách je daleko odlišnější výzdoba nežli u nás. Veselé vánoce tu z plakátů přeje papoušek a dalšími motivy jsou například květ stromu, kterému se v překladu říká štětka na flašky.
Potom jsme se propletli městem až k Darling Harbouru – což je takový mix mezi Praterem, JuldouFuldou a Václavákem. Okolo zátoky je pěší zóna na které je třeba wildlife park, akvárium, IMAX, budovy výstaviště a tak. A taky je tam australské národní námořní muzeum. Vstup do samotného muzea je zadarmo, ale u muzea kotví další lodě, na které se už platí vstupné. Protože nebylo už moc času, tak jsme se rozhodli(tedy, já jsem se rozhodl a Klarča mě následovala jít na bitevní loď Vampire a na ponorku Onslow. První jsme vlezli do ponorky. Už chápu proč se říká ponorková nemoc, asi bych ji chytil spolu s klaustrofobií hned po vyplutí. Pro mou lehce rozložitější postavu to tedy rozhodně není žádné bájo, když i hubenější z naší dvoučlenné výpravy Klarča uvízla ve dveřích – průchodu. Ale byl to zážitek na který asi hned tak nezapomenu. Asi nejparádnější bylo, když jsme přišli na můstek, kde jsou periskopy a mohli jsme do nich kouknout. Mono periskop – tím se zaměřují střely - byl namířen na Sydney Tower, snažil jsem se to vyfotit jak to vypadá a myslím, že to celkem vyšlo. Druhý, už na obě oči na rozhlížení ukazoval nedaleké hotely.
Pak už jsme se vrátili zpátky na Vampire a v ceně vstupného byla i prohka s průvodcem, tak jsme se přidali ke staršímu pánovi, který nám o lodi něco vyprávěl a hlavně nás zavedl i na místa kam bychom se sami nedostali. Loď prošla mnoha přestavbami, nejdřív byla válečná a i když prý nikdy nezasáhla přímo do bojů, tak asi najezdila po světě hodně, potom se z ní stala výcviková loď a teprve pak zakotvila u muzea. Lodi vévodí tři páry děl s dostřelem až 19 Km a radary s dosahem až 400 Km. Prohlídka byla asi na 40 minut a občas se pán zapomněl že má ve skupině i cizozemce a mluvil takovým australským přízvukem, že jsme mu skoro nerozuměli. Ale i tak to taky stálo za to.
Protože už zavírali, tak jsme další nestihli, tak jen jsme zvenčí vyfotili repliku lodě Endevour, což je přesně ta se kterou Cook Austrálii objevil. Tam se vydáme zase někdy příště.
A i když to ráno vypadalo na déšť, tak se udělalo celkem hezky, tak i počasí bylo super. Moc se mi to líbilo( a Klárce taky
Tom

Výlet lodí

Přichází léto…a tak abychom si užili výlet za příjemného počasí a nikoli za nedýchatelného vedra, tak jsme se vydali hned v neděli ráno na plavbu lodí.

Vydali jsme se na poloostrov, kde se nachází zoologická zahrada a procházkou buší jsme došli až na Breadleys Head. Cestou zpět jsme narazili dokonce na Vodního draka, což je zdejší typické zvířátko. Bohužel je tak mrštné, že se nám nepodařilo ho zachytit na fotce. Přesněji, na jedné fotce ho máme, ale pochybuji, že ho tam naleznete. Má dokonalé mimikry a i my jsme ho obtížně na fotce hledali. Vypadá asi jako větší ještěrka.

Ve fotogalerii opět naleznete fotečky z této vycházky. Samozřejmě nechybí pohled na Operu z několika dalších úhlů a také tam najdete obrázky města. Jeden mrakodrap vedle druhého.

Pozdrav všem,

K+T

Různé události 7.týdne

Co bylo??? To si snadno domyslíte z nových fotek v galerii.

1. Rozlučková párty v thajské restauraci – tak to není nic pro mě. Thajské jídlo mi vůbec nechutná, všechno je buď strašně pálivé nebo sladko-slané.

2. Procházka do Centennial parku (to je ten, vedle kterého bydlíme) – šli jsme tam lovit další fotky papoušků pro přítele mé sestřičky, je to totiž jejich fanda, tak doufám, že takto se to bude líbit. Mimochodem v korunách jednoho stromu je i barevný papoušek, který nás pravidelně ráno svým křikem budí. Zlatý kohouti, ti tolik nekdákaj. Takže se snažte a pořádně hledejte, v pozadí je budova. No a pak malá ukázka zdejších kytiček.

3. Sobotní nákup - pokoupila jsem nám 1kg loupaných krevet, 1kg plodů moře (mix chobotniček, různých druhů škeblí a krevet) a pak krásné steaky z lososa. Ten mix plodů budu muset sníst sama, Tom se na to nemůže ani podívat…ukázala jsem mu ty krásné chobotničky, co budeme baštit a on začal trošku blednout, pak červenat no a pak jsem mu dělala jiný oběd:-)

Tak to je jen taková malá pozvánka…

Cestování po Sydney – druhé vydání

Takže protože jsme přeci jen už nějaký ten pátek v Sydney, tak jsme si stihli udělat ucelenější obrázek o zdejším cestování.

Jak jsme již dříve naznačili, tak to není žádná legrace. V dnešních novinách se objevil článek, který jakoby mi mluvil z duše, takže si dovolím použít několik pro méně zdatnější čtenáře přeložených citací.

Článek popisuje rozdíl mezi cestou busem a autem. Pokud dotyčný cestuje autem, jízda mu trvá 15 minut. A co jízda busem? Tak začneme…vyjde z baráku, na zastávku to má 50 metrů a čeká. A o hodinu a 7 minut později je v práci a zjišťuje, že kdyby šel pěšky, tak by tam byl rychleji. Tak to je nádhera, že??? Tak a teď následuje výčet nástrah, které na vás cestou čekají.

1. Jízdní řád je pouze výběr nahodilých časů, které s příjezdy autobusů nemají vůbec, ale vůbec žádnou souvislost.

2. Ačkoli se vám jízdní řád snaží naznačit, že bus přijíždí každé 4-5 minut, tak realita je taková, že dalších 25 minut žádný bus nepřijede a následně jich přijede naráz 4 – 5. Zdá se vám to jako známá domácí hromadná doprava, tak se držte a čtěte dál.

3. Rekord je 8 busů stejného čísla vjíždějících do zastávky ve stejný čas. A my u nás nadáváme, cha, tak oproti Sydney jsme tedy pořádný „mejdla“.

4. Ale každý spěchá a chce být na svém vysněním místě, co nejdříve, takže výsledek je taková, že 2-3 busy jsou následně přecpané k prasknutí a jsou následovány téměř prázdnými dalšími v průměru cca 3 busy.

5. Busy jsou designované pro 95% dospělých, jenže toto číslo je založeno na údaji z 19.století, což znamená, že jak se populace rozrůstá a dokonce i do výšky, tak v zadní čísti autobusu si člověk s výškou 180 cm není schopen stoupnout, aniž by se praštil do hlavy. Prckové jako já to mají lepší:-)

6. O tom, že by se člověk vyšší postavy dokázal složit na sedačky se snad ani zmiňovat nemusím, že?!

7. Trasa busu se zdá býti navržená ještě v době sovětského centrálního plánování. Cesta, kde ¾ cestujících směřují přímo do centra se klikatí takovou změtí uliček, že jede nejméně 5x delší úsek, než by bylo třeba. Je to standardní sběr pasažérů, který končí v zácpě v centru města.

8. A snad poslední pikantností je, že sice je zde možné si koupit lístek přímo v autobuse, ale pokud se budete snažit platit 2 dolarovou cestu 50 dolarovou bankovkou, tak se rovnou můžete rozloučit, že by vás řidič nabral do svého vozu. Oni totiž na rozměnění nemají a cizinci pro změnu menší prachy v prvních dnech také nemají.

CHA CHA

Sculptures by the Sea a Sea obecně:)

Sobota: Scupltures by the Sea
V sobotu se trošku vylepšilo počasí a tak jsme vyrazili na Boni beach, kde v jejím okolí se konala výstava moderního umění pod širým nebem. Několik zajímavých výtvorů jsme nahráli do fotogalerie, ale nutno dodat, že jich bylo daleko a daleko více. Všechny “sochy” byly rozestavěny okolo tzv. Coastal walk, což je cesta mezi plážemi, která vede po skalnatém pobřeží. Přestože výstava trvá více jak 3 týdny, hezké počasí stejně jako nás vyhnalo mohutné davy lidí, a tak bylo chvílemi obtížné se davem proplést. Na druhou stranu pořadatelé nenechali takřka nic náhodě a tak na cestě byli i stánky s vodou, kterou čepovali zadarmo nejen do kelímků, ale i doplňovali lahve. Ovšem nejen sochy se daly na cestě najít. Také je z této cesty krásný výhled na moře a Bondi beach. A asi tak uprostřed se najednou na skalisku pod cestou vynořilo cosi. Spousta harampádí, deky, staré sesle a podobně. Hned u cesty byla cedulka, „Toto není součástí výstavy“. Musím říct, že ti bezdomovci tu maj teda bezva výhled, za takový se o párset metrů dál platí miliony.
Na planině nad cestičkou bylo ještě několik dalších soch a seskupení, mezi nimi hlavně ponorka kapitána Nema a auto s ploutví, které jsem obě přidal do fotogalerie.
Pak už jsme celkem uťapkaní došli na autobusouvou zastávku a měli neskutečné štěstí, protože ten autobus jezdí jednou za hodinu a my čekali jen 5 minut.

Neděle:
V neděli jsme se vydali na Bronte beach, což je další z pláží na pobřeží oceánu. Vlny byly obrovské, a tak plavat ve vodě směli jen surfaři a my plavci jsme směli jen tam kde stačíme. Naštěstí se písek svažuje poměrně hodně mírně a tak jsme si hodně zablbli ve vlnách které chvíli jen tak cáknou po pás a někdy se na nich dá svézt i pěkný kus k pobřeží. Taky jsme se trošku snažili chytit barvu.
To byli tak nejzajímavější kousky víkendu. Vím, že u vás, kde už Martin přijel na bílem koni se to zdá jako naprostá neskutečnost, ale je to tak:-)
Tak zatím ahoj:)
Tomas

Výlet do Blue Mountains

Konečně jsme se vydali i za hranice Sydney a to do Blue Mountains. Ráno v 8:30 nás u školy vyzvedl mini-bus (cca pro 22 lidí) a vyrazili jsme nejprve směr Featherdale Wildlife Park a poté Blue Mountains.

Výlet nezačal úplně šťastně, již od večera předešlého dne nám poměrně hustě pršelo, takže náš první úkol před odjezdem zněl: „koupit Tomáškovi deštník“.A zvládli jsme jej poměrně obstojně. Zbytek dne byl ale značně pod mrakem a občas i pršelo.

Mikrobus řídil a zároveň průvodcoval člověk, který byl ještě více ukecanější než Tom, takže sito jistě živě dokážete představit…

První zastávka - Featherdale Wildlife Park

Tak to byl můj vysněný cíl. Konečně koala a klokan ve své plné kráse (a smradu). Mrkněte do fotogalerie. Hned u vchodu nás vítal wallaby, což vypadá jako malý klokan. Poté následovala již prohlídka parku, který je koncipován částečně jako safari.

V parku naleznete všechna tradiční zvířata Austrálie – papoušky počínaje a dingem, ježurou, klokanem či koalou konče. Samozřejmě nechybí ani krokodýl.

Medvídek koala mě vážně nadchl, nejprve stále chrněl, takže bylo obtížné ulovit nějakou jeho fotku a když se konečně vzbudil, tak pro změnu pobíhal jak splašený, takže mi vždycky frnknul, než jsem ho stihla vyfotit. Navíc toho smradu…no hrůza…moc čistotné zvíře to teda není. Naštěstí tam mají i pár ukázkových, kterým neustále podstrkují jídlo, aby si senzacechtivý divák přišel na své a dokonce se s ním mohl i vyfotit. Co se koalů týče, tak zajímavostí je, že jejich vak (protože to jsou vačnatci) se otvírá obráceně než u klokana, takže jakoby dole.

Poté následovala ohrada plná volně pobíhajících klokanů a před vstupem byly „zmrzliny“ s potravou, abychom je mohli volně krmit. Pouze malá naučná vsuvka – klokan je zvíře, které je stále těhotné, samozřejmě vždy v jiné fázi těhotenství, ve skutečnosti existuje jen jeden den, kdy klokan není těhotný a to je den porodu. Zároveň je schopný produkovat dva druhy mateřského mléka, pro starší mimčo, které je více vodové a pro to mladší, které má více živin. To je také důvod, proč mamina není příliš mateřský typ, takže v případě ohrožení klidně své miminko vykopne a obětuje jej ve prospěch jiného, které si okamžitě pořídí.

Tímto výletem jsem si splnila svůj sen a cíl návštěvy Austrálie – Hurá!!!

Dále následoval výlet, na který se těšil zejména Tom. Ačkoli nám nevyšlo počasí, takže Blue Mountains, vůbec nebyly modré. Skutečnost je taková, že název Blue Mountains = Modré hory pochází z toho, že na okolní stromy eukalyptů žhne slunce, tyto stromy pak vypařují jakési oleje, kteří způsobují, že se hory zabarvují do modra. Vzhledem k tomu, že my měli při návštěvě mlhu, poměrně hustou, jak si můžete všimnout z fotek, tak hory modré nebyly. Zato jsme ale zažili krásnější vodopády, protože byl dostatek vody. Atmosféra hor byla ale i tak nádherná…člověk nejprve slyšel padající vodu a teprve pak se k ní dostal. Bylo to prostě magické. Modré hory jsou ve skutečnosti náhorní plošina ve výšce cca 1000 metrů nad mořem, ve kterých jsou údolí vytvořena erozí. Abych byla upřímná, jsem moc a moc ráda, že nebylo nic vidět. Cesta vedla po příkrých schodech kdesi na stržích a kdybych viděla, co je pode mnou, tak mě tam nikdo nedostane. A těch schodů, co jsme museli sešlapat. Jmenují se Furber steps, nicméně Tom je přejmenoval na Further steps, což znamená další schody, bylo jich totiž opravdu hodně. Převýšení bylo cca 250 metrů a zpět vzhůru jsme se nechali vyvézt nejpříkřejší železnicí na světě – Scenic Railway. To byla teda hrůza…myslela jsem, že z toho vypadnu, bylo to jak kdyby jel člověk ve výtahu a nebyl nijak připoután a všude okolo byl volný prostor. Musela jsem se držet sedačky za mnou, abych nepřepadla do té přede mnou.

Celkově to byl ale krásný výlet a domů jsme přijeli úplně urvaní.

A tady jeden bonus s koalou a jejím mladým:

Culture Day nebo-li Kulturní den

Abychom poznali i jiné kultury, pořádala naše škola v pátek Culture day. Byli jsme rozděleny do skupinek podle zemí, takže Čechů bylo cca 25 a Korejců třeba 105. Skupinky byly značně nerovnoměrné, ale má to své výhody i nevýhody. Každá skupinka musela povinně připravit nějaké národní jídlo a dále vytvořit program pro pobavení ostatních, který měl mít nějakou spojitost s naší zemí. Čechů bylo málo, takže abychom mohli udělat jídlo pro 300 dalších studentů, tak jsme vybírali poměrně větší částku peněz, na druhou stranu bylo jednodušší se v takovém počtu na něčem dohodnout. Připravili jsme štrúdl (i když to zrovna úplně české jídlo není) a pak bramboráky a palačinky, vše mělo velký úspěch.

K tomu jsme připravili scénku z naší historie – nakreslili jsme obrázky známých osobností a událostí z historie a byl k tomu kvíz. Vítěz pak dostal čokoládové bonbony. Řekla bych, že naše vystoupení moc zábavné nebylo, ale bohužel jsme měli ve skupině „borce“, který všechno zná a ví nejlépe, takže nikdo nemohl s jeho názorem nesouhlasit. Studuje tady druhý nejvyšší stupeň angličtiny na naší škole, ale co byl ten chlapec schopen vypustit za gramatické chyby, to jsem teda žasla. A co teprve jeho výslovnost, no páni, tak to bylo něco. A to si dokonce neodpustil při přípravných setkáních usadit Tomáše, který jako vždycky trošku moc kecal. Jo bavila jsem se, frajer je to teda pěkný, ale jeho znalosti tomu neodpovídají.

Na fotkách můžete vidět stoly s jídlem jednotlivých zení, ochutnala jsem všechno možné a vítězí pro mě Kolumbie a Austrálie, Japonská strava je největší hnus.

Co se týče vystoupení, tak nejhezčí měl Yacou ze Senegalu při bubnování.

Pokud budete mít více dotazů po shlédnutí fotek, tak sem s nimi, když budu vědět, ráda odpovím.

PS:Malá ochutnávka toho jak Yacou bubnuje:-)