PF 2009

Dlouho, předlouho tomu je, co jsme něco napsali na tyto stránky.

Tak nám tímto dovolte vám všem popřát krásné svátky a vše nejlepší do nového roku.
Tom a Klárka

Zrušení účtu podruhé

Tak nám došel šek i písemnost, s tím, že účet byl zrušen.
Doufám, že nám těch pár drobnejch místní banky proplatí.
Navíc nám poslali přesně to, kolik bylo na účtu, přestože říkali, že je za poslání šeku 10 dolarů, tak se ještě bojím, že nám pošlou "složenku" na 10 dolarů....
no uvidíme.
Od příště se budem soustředit na život tady a pokud to vyjde, tak bude reportáž o hledání a řešení bydlení...

Rušení účtu

Protože jsme očekávali nějaké platby po našem odjezdu z Aus, tak jsme nechtěli rušit místní účet s tím, že si peníze pak převedem.
Jenže nastal kámen úrazu.
Na pobočce nám pán tvrdil, že stačí poslat jemu fax a on to zařídí, ale ouha, pán tam už nepracuje, a najednou to prý vůbec nejde.
A co teď?
Tak jsem volal na customer care a po asi 30 minutách čekání a přepínání mezi jednotlivými pracovníky se najednou zjistilo, že to jde i takhle po telefenu, tak uvidíme, jestli peníze do 14 dnů nepříjdou, tak mě čeká další telefonát přes pů zeměkoule. Akorát se bojím aby nakonec ty telefony nestály víc, než těch pár drobných, které si necháváme posílat...
Tom

Cesta domů

Cesta okolo půl planety není nikdy záležitostí na chvíli a tak všichni kdo to absolvují se musí obrnit trpělivostí a ještě nejlépe nějakou tou tukovou buňkou na zadních partiích těla, neb ty cestou trpí nejvíce.

My jsme v pátek cca 6 ráno Sydneyského času dorazili na letiště a tím naše cesta začala. Při zjištění, že balení kufrů do igelitu, které nám asi dost pomohlo na cestě do Aus, má otevříno až od 7 jsme moc potěšení nebyli. Takže jsme dali kufry k odbavení. Protože na cestě přes Soul se musí v Soulu přespat noc, tak se při odbavování paní ptá, jestli si přejeme poslat kufry až do Prahy, nebo se o ně postaráme v Soulu. Nechali jsme si je poslat až do Prahy a v příručním zavazadle měli věci na noc a druhý den.

Pak už jsme prošli nutnou kontrolou a viděli cestou ten nový Airbus 380, ale jen přez sklo. A nasedli do letadla, kterému to trvá cca 10 hodin do Soulu.

V Soulu jsme dostali na výběr dva hotely a vybrali jsme si ten ve městě. Sice se tam jede více než hodinu, ale ta raní procházka po městě za to stála.
Hotel je opravdu luxusní a tak jsme si to užili.

Let do Prahy byl proti větru a tak jsme nasbírali zpoždění, ale dorazili jsme v požádku i když unavení.
Tom a Klarca

Jsme doma

Tak s drobným opožděním ale radostí oznamujeme, že jsme dorazili zpátky do ČR. Po poměrně náročné cestě o které určitě ještě bude řeč jsme přistáli v sobotu večer v Praze. Pomalu se rozkoukáváme.
Určitě sem budeme publikovat postupně postřehy jak související s jakýmsi hodnocením celého toho půlroku tak i s dalšími našimi akcemi.
Zatím ahoj
Tom

Modré hory podruhé.

Tentokrát jsme se vydali podívat se podruhé do modrých hor. My jsme tam sice v listopadu byli, ale jak si někteří z vás vzpomenou, tak jsme kromě slušného mléka neviděli z hor nic.
Na rozdíl od předchozího pokusu se nám opravdu počasí vydařilo a tak jsme viděli ze všech vyhlídek do dálky a někdy i do hloubky, což ne úplně svědčí části našeho osazenstva.

Den začal celkem šíleně – pochodem na Kings Gross do autopůjčovny, kde jsme měli jeden kus rezervovaný. Čekala nás zánovní Subaru Impreza, kterou se mi podařilo hned v klikatých garážích lehce odrbat o stěnu. Pak jsme za neustálého ohlašování, že se držím moc vlevo(no jo no auto roste na ode mne na druhou stranu než jsem zvyklý) a komentářů navigace úspěšné dorazili do Featherdale Wildlife parku, na který se Klárka těšila ze všeho nejvíce. I ten jsme si oproti posledně užili o něco více, protože jsme se nemuseli tahat s deštníky. Na druhou stranu asi nic úplně nepřebije skákající koalí mámu s mimčem na zádech z naší minulé návštěvy. Kromě tasmánských čertů, kteří se před námi vytrvale schovávali jsme viděli všechna zvířata, i když s krokodýlem to taky žádná výhra nebyla, protože byl kompletně pod vodou. Hlavně, že jsme se dozvěděli, že pokud vezměme 10 nejvíce jedovatých hadů na světě, tak jich v Austrálii žije….. rovných 10. Ještě, že jsme se to dozvěděli až teď
Po nezbytném natáčení u koalí rodinky a rozloučení s ježurou jsme už pelášili do modrých hor.
Předpověď zněla na polojasno a 15 stupňů a tak jsme jeli patřičně vybaveni, ale mohli jsme to klidně nechat všechno doma, protože sluníčko krásně svítilo a pochodováním jsme se taky pěkně zahřáli.
Nejprve takřka povinná zastávka u tří sester a potom naše oblíbené Furber steps.
Cestou jsme viděli několikrát z různých úhlů vodopád Katoomba, ale nejvíce se nám líbil z vyhlídky přímo pod ním.
Pak už jsme se vydali nejstrmější železnicí světa nahoru a domů. Cesta domů probíhala celkem v pořádku až na celkem hustý provoz a to, že jsme málem nesjeli z dálnice a dostali se do placené zóny. Naštěstí jsme ze zvládli v poslední chvíli zorientovat a projeli městem jako nůž máslem.
Zatím ahoj, vaši protinožci

Pánská jízda "staříků" razí do Port Stephens

Děda ve stejné době co my vyráželi na nový Zéland odjížděl se svým bývalým kolegou na výlet do Port Stephens. Což je prázdninové letovisko severně od Sydney asi 3 hodiny autem. Jak je vidět i z malé ukázky fotek ve fotogalerii, tak si to pánové uměli náramně užívat. Nechyběl výlet loďkou za delfíny, plavání v moři a relaxace ve vířivce a samozřejmě i pořádná ten žvanec v místních hospůdkách a kávička v kavárnách. Vrátili se plni dojmů a nových zážitků a těší se, jak budou doma vyprávět.

Pozdrav všem,

Klarča, Tom, taťka a děda

Putování po Novém Zélandu

Zdravíme všechny po báječné dovolené na Novém Zélandu

Tentokrát startovala naše výprava ve třech (já, Tomáš, taťka) a mířilo se ze Sydney do Aucklandu, kde jsme začali hned zdejší nejvýznamnější památkou a nechali se vyvézt na věž. Tak to pro mě byla hrůza…výtah má skleněné dveře a já se pěkně orosila, než jsme vyjeli na vrcholek. Tam jsem to ještě pěknou chvilku rozdejchávala, zatímco zbytek výpravy se kochal pohledem na okolí a také pod své nohy, kde byla místy skleněná podlaha. Tak v těchto místech já opravdu už nestála, fuj, ještě by se to pod mou těžkou vahou rozpadlo.

Další den ráno jsme už mířili autobusem, abychom prokřížili celý severní ostrov. Uchvátil nás hned Mount Eden, hora sopečného původu, kde se pasou krávy. Pak se již mířilo do Hahei, kde jsme strávili noc. Je to nádherné prázdninové středisko u pobřeží Tichého oceánu, takže jsme se osvěžili plaváním a pak jsme se vydali na túru Cathedral Cove, kde se procházelo buší a pohled na okolí byl přímo fascinující. Hned při startu jsme se samozřejmě ale vydali špatným směrem a místo poměrně schůdné cestičky nás čekali krkolomné pahorky, takže v půli cesty mi již docházely síly. Nicméně zbytek posádky byl plně odhodlán dosáhnout vrcholu a tak jsem více než hodinu poslouchala, že už je to jenom kousek:-) Cestu zpět jsem ale také musela absolvovat po svých, takže dřímák, který následoval byl zasloužený.

Další den byla v plánu cesta do Raglanu, kde se spalo přímo v buši v takových malých chatkách. Zde si Tomášek zaplatil školu surfování a připlazil se s vypětím všech sil v pozdních hodinách, hladový jak vlk, ale zcela pohlcen a nadšen. Hrozí, že domů povezeme surfové prkno:-) Mezitím jsem já s taťkou honila tučňáka po pláži a dělali jsme průzkum blízkého okolí.

A máme tu další den, tentokrát se začínalo výletem do Waitomo, kde jsme absolvovali návštěvu jeskyní se svítícími červy. Opravdu ohromující zážitek, zejména, když se plazíte po jeskyni, kde jste v životě nebyli a máte si co nejméně svítit takovou pidi-baterkou, kterou máte připevněnou na helmě. Teď vážně, tohle bylo senzační, jenže se nesměl používat blesk a foťák tyto fotky příliš nezvládl…Závěr dne končil ve vesničce Maketu, kde jsme zažili náš historicky první kulturní zážitek – večer s Maory. Dostali jsme jejich speciálně připravenou stravu, poté nám zpívali a tančili jejich tradiční rituály a následně přišel pro nás mírný šok, neboť poté jsme tančili a „zpívali“ JEJICH rituály my!!! Upozorňuji, že jsme samozřejmě dostali školení a samozřejmě z tohoto zážitku nechybí ani video. Bohužel jej však nemůžeme publikovat veřejně, neboť nechceme být nařčeni z pornografie, účinkující osoby jsou spoře oděny:-) Vybraným jedincům poskytneme osobní ukázky. Spánek byl tentokráte také tradiční, velký hangár a v něm jedna matrace vedle druhé a na nich vyskládaný celý autobus. Chrápající osoby bylo povoleno mlátit polštářem. Na taťku to bohužel nefungovalo, takže jsem mu musela krást peřinu, protože pak mu aspoň začala být zima a probudil se, aby se přikryl.

Následuje lázeňské a tudíž silně zapáchající městečko Rotorua. Nicméně koupání v sirných lázních bylo posilňující. Jen ta naše těla jaksi získala smrad tohoto města:-) Kouř, čmoudíky a stříkající bahno zde bylo na každém kroku. Smrad jsme si tak zamilovali, že jsme opustili naši výpravu a pobyt si ve městě prodloužili.

Následující den jsme naskočili za velmi obtížných situací k další výpravě. Přesněji náš autobus kolem nás nejprve třikrát projel, aniž by nám zastavil, při čtvrtém průjezdu se taťka vrhl již pod kola a zastavil autobus vlastním tělem. Vyplašená řidička byla nejprve značně zmatena a po našem vysvětlení, že patříme k její výpravě z hrůzou zjistila, že přehlédla SMSku, informující jí, že nás má vyzvednout. Nicméně vše dobře dopadlo, do autobusu jsme se nakonec dostali a už jsme vesele se zbytkem posádky mířili přes vodopády Huka do další cílové stanice, městečka Taupo. Taupo je nejen malebné městečko prázdninového charakteru, ale zejména největší kráterové jezero na světě. V pozdních večerních hodinách jsme v jezeře i lehce smočili nožky, zatímco někteří z výpravy se nad námi vznášeli po seskoku padákem.

Vstávání následujícího dne bylo velmi brzké, neboť před námi byla volitelná část výletu, tedy 18ti kilometrová túra přes sopky – Tongariro Crossing. Cesta vedla poměrně náročným terénem a nedoporučovala se pro osoby, které mají problémy s koleny. Takže jsme si nechali zajít chuť, protože počasí vypadalo dost mizerně a kopce byly v mracích a vyrazili pouze na menší procházky po Národním parku.

Poté se již směřovalo do hlavního města a naší cílové stanice – Wellingtonu. Zde jsme se opět zdrželi o den déle, vychutnali si šplhání na přírodní vyhlídky – Mount Victoria, prohlédli zdejší muzeum a samozřejmě prošli i parlament, známý jako „včelí úl“.

Ve večerních hodinách pak následovala honba za pivem. A že to není jednoduché nějaké to pivko sehnat. Alkohol smí prodávat pouze prodejny s licencí. Takovou jsme měli hned za rohem, takže by to relativně neměl být problém, ale byl. Neboť pán, který má tu zázračnou licenci měl dovolenou a proto opravdu nemohli zdejší prodejci prodat pivko pánské části naší výpravy. Takže honba pokračovala a naše kroky mířily do obrovského supermarketu. Pivko jsme s Tomem našli, strčili do košíku a šupajdíme ke kase. Jo, ale háček to má, prodavač na nás mrknul a hned chtěl identifikační kartu osvědčující, že nám už bylo 18 let. U mě bych to celkem ještě pochopila, ale že nevěřili ani Tomovi…??? No, ale když původně vyběhnete do krámku za roh, tak s sebou samozřejmě nevláčíte veškerá zavazadla a my tudíž neměli ani tu kartičku, ani pas ani nic podobného, co by dosvědčilo, že už nejsme malí píva:-) Takže mi nezbylo nic jiného než vyklusnout před obchod a donutit tatíka, aby se šel prodavači ukázat, že mu věk nad 18 budou spíš věřit. A taky že jo, jen se nám taťka pěkně vysmíval, že nedokážeme obstarat ani takovou drobnost, jako je pivko.

No a pak následovala ta méně oblíbená část výletu…balení batůžků, vstávání ve 4 ráno a let zpět do Sydney. Pozor, pokud plánujete cestu na Zéland a taky zpět, tak počítejte s tím, že při odletu ze Zélandu zaplatíte na letišti letištní poplatek 25 dolarů na osobu, který není v ceně letenky.

Celkově ale Zéland doporučujeme, nám vyšlo i počasí a nezapršelo ani jednou a je to okouzlující země, která rozhodně stojí za poznání a ceny jsou překvapivě mnohem nižší než v Austrálii, často i poloviční hodnota.

Pozdrav všem,

My tři